Soldier - 15. kapitola

18. srpna 2015 v 20:00 |  ° SOLDIER °

Soldier - 15. kapitola

Moje milé čtenářky... Doufala jsem, že o prázdninách se mi podaří přidávat opravdu častěji, ale... nějak se to nedaří. V těch neskutečných horkách, které vládly jsem byla ráda, že se "dobelhám" z práce a pak mě navíc dostihla angína - což bylo vážně skvělé. *Nenávidím, když mám v létě angínu - nenávidím, když jsem v létě nemocná - není nic horšího!* Ale angína tento týden konečně polevila a já se tedy rozhodla, že už vážně musím přidat další kapitolku, i když je teda kratší, než jste zvyklé... ale snad mi to odpustíte! V příští kapitolce vám to vynahradím! Takže pac a pusu, konec řečí a přeji příjemné čtení :*



Jen jsem přikývl a snažil se v hlavě potlačit ten pocit nejistoty, toho zahořklého červa, který neustále nahlodával všechny pozitivní zprávy a soustředit se na slova, která by mohla znamenat můj brzký návrat do normálního života. Života mimo tuto kliniku - život, kde bych se necítil jako vysloužilý válečný veterán, kterým jsem rozhodně být nechtěl - ještě ne! Dostal jsem druhou šanci a tu hodlám využít naplno!


Příliš jsem nevnímal, co dalšího mi James povídal. Jen jsem automaticky přikyvoval a s očekáváním hypnotizoval dveře, ve kterých se nedlouho poté objevil lékař s dokonale nečitelnou tváří, za kterou by se nemusel stydět kdejaký profesionální hráč pokeru.
"Pane kolego," prohlásil s pohledem na Jamese a zavrtěl hlavou, "poslal jsem si pro vás, hledali vás i v kumbálu na úklid a vy si zatím sedíte tady."
"Já nesedím, pane doktore, já léčím."
"To vidím," usmál se a pak otevřel složku. James si stoupl za něj a stejně jako on nahlédl do složky. "Tady pan Smithe je určitě v náladě, kdy by rád poslouchal o vašich experimentech na potkanech a myších. Nemám pravdu, Sebastiane?"
"Pane doktore," povzdechl jsem si a hřbetem ruky si setřel studený pot z čela, "můžete mi bez všech těch kudrlinek okolo říct, jak dopadly ty testy?"
James se na mě podíval a pak mávl rukou, "budeš v pohodě. Měl jsem pravdu - samozřejmě!" Dodal se samolibým úsměvem.
"Va-vážně?"
"Ano, i když pan kolega nebyl přesný. Rozbory poukázaly na zvýšenou hladinu kortizolů - což je správná reakce na stres nebo náročnou psychickou situaci - takže byste měl nějak zapracovat na tom, jak relaxovat a odsunout nepříjemnosti stranou."
"Nerozumím tomu. Říkáte, že jsem v pořádku, ale mám zvýšenou hladinu korti-víte čeho."
"Je to v pořádku, protože pokud je hladina kortizolů zvýšená, je to úplně běžné - běžná reakce zdravého člověka na vypjaté situace. Kdybyste trpěl poruchou PTSD, vaše hladina těchto hormonů by byla pod průměrem a dokonce nižší."
James mě poplácal po rameni a povzbudivě se usmál, "Chápeš, co to znamená, Sebastiane? Jsi v pořádku. Úplně v pořádku!"
Zaplavila mě neskutečná vlna úlevy. Jakoby všechno špatné pomalu odplouvalo - jakoby všechny břímě z minulosti mizely. Podíval jsem se na svého doktora, který na tváři vykouzlil drobný úsměv, díky kterému se mu prohloubily vrásky kolem úst a vydechl, "děkuju. Za všechno."
"Není zač," odpověděl a pak dodal, "A je tu ještě jedna věc. Jelikož jste po fyzické stránce v rámci možností v pořádku, nejspíš bych - nejen kvůli vaší psychice - doporučil, uvažovat o propuštění do domácí péče."
"Do domácí péče?"
"Ano," přikývl, "docházel byste na rehabilitace, ale jinak byste byl ve známém prostředí a tady kolega vám jistě potvrdí, že pro vaši psychiku a celkově pro vaše tělo by bylo ideální, kdybyste se dostal do prostředí, kde se cítíte dobře. Ve všech ohledech. Kde máte rodinu, přítele, kamarády a zkrátka, abyste se znovu začlenil do běžného života."
Nad tímto jsem se nemusel dlouho rozmýšlet. Přemýšlel jsem o tom už dříve, pak se ale objevily ty noční můry a srazily mě ke dnu, kdy jsem si znovu připadal jako "nemocný".
"Beru."
"Bereš?" Zavrtěl James hlavou a na tváři se mu objevil nevěřícný úsměv.
"Beru. Chci jít domů."
Můj doktor jen přikývl, zastrčil propisku do kapsy svého pláště a založil si ruce na prsou, "Skvělé. Hned zítra vám připravím propouštěcí protokol a můžete jít."
V tom mě napadl jeden geniální nápad a rychle jsem dodal, "pane doktore, a mohl bych odejít až pozítří?"
"No…" Na malý moment se zamyslel a pokrčil rameny, "nevidím v tom žádný problém. Určitě vám nemusím připomínat, že tu budete vždy vítaný."
"Dobře. Děkuji."
"A teď, když mě omluvíte, vzdálím se. Kdybyste cokoliv potřeboval, Sebastiane, dejte vědět."
Přikývl jsem a v hlavě začal spřádat přímo ďábelsky dokonalý plán.

* * *

Seděl jsem na lavičce před nemocnicí a tiše si pobrukoval písničky, které mě zrovna napadly, když jsem si všiml Kurta, jak mě z povzdálí pozoruje. "Ahoj," mávl jsem na něj a postavil se.
Pomalu došel ke mně, měříc si mě od hlavy k patě "Něco jsem prošvihl?"
"Proč? Měl bys?"
"Já jen, že se tváříš tak spokojeně… Nějaké dobré zprávy?"
"Samozřejmě - nejsem blázen - tím chci říct, že testy dopadly dobře - jen mám problém se stresovými situacemi, takže bych měl začít meditovat."
Kurtovy rty se roztáhly do širokého úsměvu a skočil mi kolem krku, "tak to je naprosto skvělý, proč jsi mi nedal vědět!"
"Chtěl jsem vidět tvoji reakci."
"Tak… tak," rozhlédl se kolem a pak mě chytl za paži, "tak to musíme nějak oslavit. Zajdeme si třeba na kafe?"
Ohrnul jsem ret a nakrčil obočí, "Tomu říkáš oslava? Jít JEN na kafe?"
"No… nic jiného mě nenapadá…" dodal tichým hlasem, ze kterého jsem poznal, že takovou odpověď ode mě rozhodně nečekal.
"Ale mě jo. Pojď, jdeme."
"A kam?"
"Představ si," začal jsem úplně o něčem jiném, "dnes jsem byl poprvé od toho, co jsem tu v posilovně opravdu si zacvičit a bylo to skvělé."
"Ty," Kurt se zarazil a pak znovu přidal do kroku, aby mě dohnal, "Ty mě bereš do posilovny? Protože - já - nejsem na to oblečený a…"
"Do posilovny? Si se zbláznil? Ne. Ale zpátky k tématu - sice si toho nemůžu nakládat tolik jako dřív, musím jít na všechno pomalu, postupně, ale je to skvělý pocit."
"Tak kam jdeme?"
"A na rehabilitacích si mě nemůžou vynachválit…"
Kurt se zastavil a založil si ruce v bok. Udělal jsem ještě pár kroků a pak se na něj ohlédl, "tak pojď. Nebo mi snad nestačíš? Jasně, mám výhodu - ty berle jsou jako další dvě nohy, ale přece…"
"Sebastiane -," Kurt na mě zíral, jakoby mě viděl poprvé v životě, "Co se děje?!"
"Jsem jen optimistický, je krásně, sluníčko svítí, navíc mám nádherného přítele a chci ho vzít na první opravdové rande."
"Co-cože?" Pousmál se a nadechl se, jako by chtěl něco říct.
"Slyšíš. Beru tě na typické první rande - kino a potom pizza - a vybereme nějakou slaďárnu. Ty budeš potřebovat utěšit a já ti nenápadně položím ruku kolem ramen a nechám tě vyplakat se. Dokonce jsem obstaral kapesníky, kdybys opravdu brečel." Dodal jsem a poklepal si na zadní kapsu. "A teď pojď. Taxík už by tu měl někde čekat."
"Bassi," Oslovil mě, ale tentokrát úplně jiným tónem. Takovým, který jsem u něj snad ještě neslyšel. Znovu jsem se otočil a všiml si, jak se na mě usmívá. Kdyby se celý svět v tu chvíli změnil v animovanou pohádku, dovolil bych si tvrdit, že Kurt by místo očí měl jen dvě veliká srdíčka. "Bassi," řekl znovu, tentokrát téměř neslyšně a bez dalších okolků překonal vzdálenost, která nás dělila, a políbil mě. "Děkuju," zašeptal a znovu přitiskl své rty k těm mým, "děkuju, děkuju, děkuju."
"Už jsem ti to dlužil."
Kurt se na mě překvapeně podíval a pak zavrtěl hlavou, "Nic jsi mi nedlužil."
Jen jsem přikývl, vtiskl mu poslední polibek do vlasů a znovu jsme se dali do kroku, tentokrát společně - bok po boku.
Když jsme koupili lístky a usadili se na naše místa - do poslední řady - chytl jsem Kurta za ruku a oplatil mu jeho srdečný úsměv. Pár minut na to sál potemněl, na plátně se objevily reklamy a Kurt se ke mně s otázkou ve tváři otočil, "Na co jsi vlastně koupil lístky?"
Pokrčil jsem rameny, sahajíc do kapsy, "Nevím. Řekl jsem, ať nám dá lístky na film, který začíná nejdřív."
"Och…," Kurt se zavrtěl a pomalu se nadechl, "doufám, že to nebude horor…"
"Ne - to ne," zamumlal jsem, pokoušejíc se ve tmě přečíst aspoň žánr, "mělo by to být… drama?"
"Drama?"
Přikývl jsem a zastrčil lístky zpátky do mikiny.
"Bassi,"
"Hmmm?"
"To jsi vybral schválně?"
"Cože? Proč?" Zasmál jsem se, vrtíc hlavou.
Kurt se zavrtal hlouběji do sedačky a našpulil rty, "Mám prostě pocit, že ze mě chceš mít ubrečenou trosku."
Chvíli jsem mu oplácel jeho pohled, pak jsem to ale nevydržel, nahnul se k němu a vtisknul mu lehký polibek na špičku nosu, "Kurte, vím, že jsem naprosto okouzlující a tak strhávám veškerou pozornost na sebe, ale rozhlédni se."
Poslechl mě a přejel pohledem po poloprázdném sále.
"Už chápeš?"
"Co, že nejspíš nekontrolují občanky, protože jsou tu skoro samé děti?"
"Ne," zavrtěl jsem hlavou a znovu vytáhl lístky, "je to nějaký animák. Doufám, že ti to nevadí…"
"Animák?" Kurt se narovnal a upřel oči k plátnu, kde právě končila další upoutávka na film, "Jsi nejlepší, animáky miluju!" Natáhl se pro mou ruku a s úsměvem od ucha k uchu propletl naše prsty.
Vyšli jsme z pizzerie a stále se smáli. Cítil jsem, jak mi trnou svaly kolem úst, ale nemohl jsem si pomoct. Navíc Kurt vypadal, že na tom není o moc lépe.
"Bolí mě břicho. A taky tváře." Zaskuhral.
"Tak příště ten horor? Nebo drama?"
"Ne!" Vypískl a otočil se čelem ke mně, "To ani náhodou! Na to ani nemysli." Dodal s prstem zabodnutým na mé hrudi.
"Takže se ti to líbilo?"
Úsměv na jeho tváři vystřídalo překvapení, "Bassi," zavrtěl hlavou, natáhl se na špičky a svými dlaněmi přejel po mých ramenou, "jak se na tohle můžeš ptát? Copak nevidíš, jak jsem šťastný?"
Zadíval jsem se do jeho stále rozesmátých očí, které byly v šeru tmavší než obvykle a pomalu se k němu naklonil tak blízko, až se naše nosy dotýkaly, "Takže… je tu možnost, že i příště budeš tak nadšený jako dnes?"
"Příště?" Zeptal se a vyzývavě povytáhl obočí, "jakékoliv příště uvítám s otevřenou náručí."
"Dobře…" Vydechl jsem, lehce se otřel o jeho rty a zašeptal, "Miluju tě."

* * *

Netušil jsem, proč se mi tak třesou ruce. Možná jsem se bál, jak celá ta akce dopadne a možná jsem se bál toho, že mi nepomůže. Po třetím zazvonění ale byly všechny mé obavy přerušeny netrpělivým "Haló?"
"Ahoj, ehmm, tady Sebastian Sm- ..."
"Hele, ať nabízíš cokoliv, nic nechci a nemám na to čas ani náladu, takže…"
"Počkej, prosím. Jsi kamarádka Kurta, Kurta Hummela - Santana, že?"
Na pár vteřin se rozhostilo ticho a pak se zeptala, "Kdo že to vlastně volá? Nějak jsem neposlouchala…"
"Sebastian. Sebastian Smythe - jsem Kurtův přítel. Nevím, jestli se o mně zmínil…"
"Přítel, ohhh, ten přítel - znám tě. Chci říct, samozřejmě, že o tobě Kurt mluvil. Vlastně o tobě mluví často, kdykoliv se potkáme. Je s tím vážně otravnej…"
Pousmál jsem se - ta myšlenka, že o mně Kurt mluví před svými kamarádkami, mě potěšila. "Dobře - takže…"
"Počkej, jestli jsi Kurtův Sebastian, musíš být ten nešťastný vojáček, že? Ten co mu prostříleli obě nohy a ruky?"
"No, vlastně mě střelili jen do jedné ruky a do jedné nohy, ale to je detail." Upřesnil jsem.
"Oukej, to je jedno. Cos potřeboval, mrzáčku?"
Sevřel jsem dlaně v pěst a snažil se o příjemný tón, ale nějak mi to nevyšlo, "Počkej, ehmm - Mrzáčku? To myslíš vážně?!"
"Snad jsem se tě nedotkla?! Myslela jsem, že vy vojáci jste tvrdší."
Protočil jsem oči - teplo, které mě díky zmínce, že se Kurt naším vztahem netají, zahřálo u srdce, najednou zmizelo a nahradil ho chlad spojený s hořkou chutí ublíženosti - a dodal, "Víš co, zapomeň na to, že jsem ti volal-,"
"Ale no tak počkej - promiň, ale nedalo mi to. Úplně se to vybízelo - no uznej!"
"Nemyslím si, že…"
"Tak sorry - pokud jsem nahlodala tvé křehké srdíčko. A teď k věci. Nemám na tebe celý večer. Co potřebuješ a jak si vlastně získal moje číslo?"
"Tvoje číslo mám od Kurta - ale on to neví, tak mu to prosím neříkej."
"Hrabal ses mu v telefonu? Protože pokud si myslíš, že tě podvádí, tak to se teda sakra pleteš. Kurt není ten typ, nikdy by nikoho nepodvedl."
"Vím, že mě Kurt nepodvádí."
"Dobře tak proč -,"
"Proč ti volám? Protože od tebe potřebuju pomoc…"

* * *

Ukládal jsem si do tašky poslední věci, když se otevřely dveře a dovnitř vkročil Kevin přímo s lišáckým úsměvem. "Brácho, tak co?" Přiskočil a přisedl si na mou postel, "Připraven opustit tento depkoidní pokoj a jet domů?"
Pousmál jsem se, přejíždějíc pohledem po zdech, které mi byly poslední dobou domovem. Někde uvnitř jsem ucítil drobné píchnutí, malý záblesk lítosti, přesto jsem ale přikývl, zapnul zips a kývnul k tašce, "Pomůžeš mi s ní?"
"Jasně." Sehnul se a přehodil si ji přes rameno, "Mimochodem, Kurt stále nic neví?"
"Ne," ušklíbl jsem se.
"A nebojíš se, že bude vyšilovat?"
"Z čeho? Že jedu domů a neřekl jsem mu to?"
Kevin na mě mrknul a pak zavrtěl hlavou, "Máš pravdu - zbytečná otázka."

Zrovna jsme mířili k autu, když se mi rozezvonil mobil. Zastavil jsem se, sáhl do kapsy a naznačil Kevinovi, aby byl zticha.
"Ahoj Kurte, jak se máš?"
"Ahoooj," protáhl, "mám se skvěle, co ty?"
"Však víš, každý den nemůže být tak úžasný, jako včerejšek, ale jinak se mám fajn."
"Když už mluvíš o tom včerejšku," odmlčel se a já najednou ucítil záchvěv nejistoty - v hlavě se mi znovu promítl celý večer a na krátký okamžik jsem si opravdu nebyl jistý, jestli jsem neudělal něco špatně…
"Kurte, stalo se něco?" Kevin se na mě překvapeně podíval a hodil mou tašku - kterou měl až do té doby přehozenou přes rameno - do kufru auta.
"Ne, já jen… Chtěl jsem za tebou dneska přijít, oplatit ti úžasné odpoledne, které jsi pro mě včera připravil, ale… něco mi do toho vlezlo."
"Ohh," vydechl jsem a usmál se, "víš, jak jsi mě vyděsil? Bál jsem se, že jsem včera udělal něco špatně a ty už mě nikdy nechceš vidět!"
Také se zasmál a dodal, "Ale stavím se za tebou zítra, ano? Hned ráno."
"Dobře. A Kurte, můžu se tě něco zeptat?"
Kevin se na mě podíval, jen zavrtěl hlavou a opřel se o bok auta, pozorujíc mě.
"Jasně-,"
"Co ti do toho vlezlo? Doufám, že v tom není nějakej sympaťák z baru…"
"Jediný sympaťák z baru jsi pro mě ty. A vždycky jím budeš. A ohledně toho dneška… Santana vyhlásila stav pohotovosti. Prý se to týká jí a Brittany - a potřebuje s tím pomoct, ale já si myslím, že to bude jen další naše typické odpoledne, kdy se tam všichni sejdeme a pokecáme... Nezlobíš se?"
"Ne, jakpak bych mohl."
"Vážně se nezlobíš?"
"Kurte, vážně se nezlobím. Čestný slovo!"
"Protože kdyby ti to bylo líto, mohl bych se od nich utrhnout dřív a zastavit se u tebe - aspoň na pár minut."
"Ne, ne, ne - Kurte. Užij si to s holkama - ať máte v plánu cokoliv - já… já se nudit nebudu. Právě mi přišel Kevin.
"Teď určitě kecáš, abych…"
"Nekecám, Kevine, řekni něco…!" Natáhl jsem k němu telefon a usmál se.
"Ahoj Kurte, to jsem já. Neboj, o Sebastiana je skvěle postaráno. Bude mi pomáhat se zasedacím pořádkem. Spencer ho totiž chce znovu změnit a chce znát můj názor…"
Stáhl jsem mobil zpátky k sobě a dodal, "vidíš, nudit se nebudu."
"Dobře," souhlasil nakonec, "tak si to užijte!"
"Ty taky. Miluju tě," zašeptal jsem a zadíval se na špičky svých tenisek.
"Miluju tě." odpověděl, než hovor ukončil.
Kevin se na mě díval s nakrčeným obočím, "jste tak nehorázně sladcí…"
"To říká ten, kdo se svou drahou polovičkou nemá daleko do svatby?"
"To říká ten, který teď týden nemusí sladit kafe. A nasedej - ať můžeš jet domů."
"Domů," zopakoval jsem s úsměvem.


Pokračování zase příště (doufám, že se objeví do konce srpna) :)
KOMENTÁŘE POTĚŠÍ
N.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andílek Andílek | 18. srpna 2015 v 20:46 | Reagovat

Přesně jak říká Kevin jsou neuvěřitelně sladcí.
Sebastian jde konečně domů! To je skvělý! Skvělý! Boží! Úplně nejlepší! (ne vůbec mi nehrabe :D¨.
Copak to Bass chystá, že zaúkoloval Santanu? Dobře nebudu se vyptávat a počkám si.
Protože na ty dva cukrouše se vyplatí čekat, jakkoliv dlouho.

Těším se na pokračování

2 Terka Terka | 18. srpna 2015 v 21:07 | Reagovat

Aaaa... konečně pozitivní kapitola! A ješě k tomu to překvapení, co je nejen Kurtovi, ale i nám zatajováno :D
Těším se na pokračování a stejně jako Andílek budu čekat tak dlouho, jak jen bude potřeba :)

Jo a ta angína mě mrzí, snad sis to vybrala na dlooouho dopředu ;)

3 Káťule Káťule | Web | 23. srpna 2015 v 17:33 | Reagovat

Nádherná kapitola! Jsou nejvíc sladcí :). Už se těším na pokračování a doufám, že teď už bude všechno jen a jen sluníčkové :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama