Soldier - 14. kapitola

23. července 2015 v 20:00 |  ° SOLDIER °

Soldier - 14. kapitola

Moje milé čtenářky, tak je tu další kapitola - opět s větší prodlevou, než jsem doufala, ale co se dá dělat. Určitě to znáte - jsou prázdniny, k tomu všemu nějaká ta brigáda - ve které jsem momentálně od rána do večera, práce na zahradě, výlety s rodinkou... Zkrátka - nemám vůbec tolik času, kolik jsem myslela, že budu mít. Ale i přesto doufám, že vám dnešní kapitolka udělá radost. Je spíše taková oddechová - žádná hrůza, žádný vzrůšo - Přesto vám přeji příjemné čtení a užívejte prázdnin!



Ještě chvíli jsem se díval do jeho očí, než jsem naposled přitiskl své rty do jeho vlasů a tiše začal počítat,
"Jedna - dva - tři."

Oba jsme zavřeli oči a já se nad naší malou dohodou musel pousmát. Na jednu chvíli mi všechno připadalo naprosto ideální a správné - jakoby neexistovaly žádné problémy, žádné noční můry - nic. Obejmout Kurta pažemi bylo tak přirozené a automatické, jako bych to dělal roky.
"Sebastiane," zašeptal hravým tónem, "doufám, že se nedíváš…"
"Ne, mám zavřené oči, jak jsem slíbil a pokouším se usnout."
"Dobře." Odmlčel se, "tak je nech zavřené a za žádných okolností je neotvírej."
Ucítil jsem, jak Kurt jemně odstrčil mé dlaně a vyvlékl se z objetí. "Po-počkej… tohle jsme si ale nedomluvili…"
"Pššttt-," položil mi prst na rty a následně mě zašimral jeho horký dech na krku.
"Kurte, co to děláš?"
"Snažím se tvou pozornost zaměřit na něco - uhmmm - příjemného, abys mohl usnout."
"Tohle," odmlčel jsem se, když mi Kurtovy rty přejely po čelisti a jeho zuby zatahaly za můj spodní ret, "tohle mě ve spánku nepomůže."
"Vážně ne?"
Otevřel jsem oči a s úsměvem zavrtěl hlavou, "Ne, vážně ne. Kde se na tohle hrabou noční můry…"
Posadil se a založil si ruce na prsou, "Otevřel si oči - porušil si naši dohodu…"
"Dohoda zněla, že je oba necháme zavřené."
"Já tě ale chtěl překvapit a trochu tě rozptýlit…"
"Já vím."
"Zlobíš se?"
"Kurte," rozesmál jsem se a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Já tě probudím, donutím tě přijet, zůstat a ty se mě ptáš, jestli se na tebe zlobím?"
"Asi ano -," Pokrčil rameny s pohledem ublíženého štěněte.
"Pojď ke mně," otevřel jsem náruč a počkal, až si Kurt znovu lehne vedle mě. "Myslím, že pokud oba usneme a James nás tu tak objeví, bude vážně překvapený."
"James - tvůj psycholog?"
"Ano."
"On má přijít!? Kdy?!"
"Ráno, nevím v kolik přesně. Říkal, že se na mě přijde podívat - před vizitou."
"To je v kolik? Nemůže mě tu takhle najít. Bylo by to -,"
Tentokrát jsem to byl já, kdo mu položil prst na rty a zavrtěl hlavou, "Je to můj pokoj, nejsem v žádné karanténě a zůstávám tu dobrovolně. To znamená, že tu můžu mít, koho chci."
"Dobře, ale pokud z toho bude nějaký problém, bude vysvětlování na tobě."
"Beru," usmál jsem se, "všechno vezmu na sebe. Jen, když tu se mnou zůstaneš."
"Když už jsem dojel až sem, samozřejmě, že zůstanu."
Zvedl jsem mu bradu a zahleděl se do jeho modrých očí s nádechem do šeda, které rámovaly tmavé kruhy nevyspání. Přesto byl nádherný.
S úsměvem se ke mně naklonil, "Tak dobrou, Bassi," zašeptal téměř neslyšně oproti mým rtům, než je na krátký okamžik spojil a pak se znovu odtáhnul.
"Dobrou, Kurte." Znovu jsem ho pevně objal, zabořil obličej do jeho vlasů a přitáhl si ho k sobě.
Pozoroval jsem, jak se jeho oči zavřely, jeho tvář se vyrovnávala a jeho dech zpomaloval. Naposled jsem ho zlehka políbil do vlasů a stejně jako on zavřel oči.

Probudilo mě tiché zaklepání na dveře. Otevřel jsem oči a pohlédl na Kurta, který stále spal přitisknutý ke mně. Přejel jsem prsty po jeho tváři a lehce ho políbil na čelo, "Růženko. Je ráno."
"Hmmm," zamračil se a přetáhl si peřinu přes hlavu, "ještě chvilku."
"Dobře-," Usmál jsem se a pomalu se odtáhnul. Zaklepání se ozvalo znovu, tentokrát trochu naléhavěji a hned na to se otevřely dveře, ve kterých stál James.
"Sebastiane, ou-," sklouznul pohledem k posteli a pak se pobaveně usmál, "Promiň, vzbudil jsem tě?"
"V pohodě," mávl jsem rukou a natáhl se pro berle, "můžeme jít na chodbu?"
"Jasně, no jasně, že jo… To je - nebo se mi to zdá?!"
"Nesměj se-," řekl jsem mu s kamenným výrazem, a kdybych měl jak, přidal bych k tomu výhružné pokynutí ukazováčkem, "- a radši mi otevři dveře."
Vyšli jsme na chodbu a já zamířil k sedačkám, které byly rozestavěné okolo automatu na kávu.
James se posadil a vytáhl z kapsy svůj bloček, "Měl bych začít úplně jinak, ale zvědavost mi nedá -," odmlčel se, "Kurt? Jak se tu dostal? A co dělá ve tvé posteli?"
Protočil jsem oči nad jeho výrazem a povzdechl si, "Smát se můžeš, jak chceš, můžeš si klidně myslet, co chceš, ale nic se nestalo - teda mezi námi - a přišel, protože jsem mu nad ránem zavolal a chtěl jsem ho mít u sebe."
"Ouuu, takže…?"
"Takže jsem měl zase noční můru - to je asi špatné, že?"
"Není to špatné, je to obvyklé. Nic to neznamená. Chceš si o tom promluvit?"
"Není o čem mluvit. Téma je pořád stejné…"
"Rozumím. Bylo to tentokrát v něčem jiné?"
"Byl tam Kurt. A," jen vyslovit ta slova pro mě bylo nesmírně těžké, "zabili ho."
James nakrčil obočí a něco si zapsal, "Dalo se to předpokládat."
"Dalo se to předpokládat? Co jako?!" Vykřikl jsem trochu hlasitěji, než bylo nezbytně nutné a sestřička, která právě procházela kolem, přidala do kroku.
"Záleží ti na něm - máš ho rád - bojíš se o něj. A jelikož se všechny ty hrůzy tvoří v tvé hlavě, je jasné, že aby byl hrůzný zážitek posílen, zakomponují do něj i postavu, kterou miluješ."
"Bylo to hrozné. Bylo to -," odmlčel jsem se, pokoušejíc rozmrkat slzy, které se znenadání nahrnuly do mých očí, "V tu chvíli jsem byl ochotný udělat cokoliv, aby se to nestalo."
"Byl to jen sen, Sebastiane. Nic z toho nebylo skutečné. Nic z toho se nestalo a nikdy ani nestane."
"Jamesi, můžu se tě na něco zeptat? Na něco - osobního?"
"Jasně-,"
"Zdálo se ti někdy o tom, že někoho, koho miluješ, zastřelili před tvýma očima? A ty jsi s tím nemohl vůbec nic udělat?"
"Ne. Ne to jsem nikdy nezažil."
"Tak pak nemůžeš pochopit, jak je těžké přesvědčit se o tom, že to byl jen sen. Proto jsem Kurta potřeboval vidět. Potřeboval jsem se ujistit, že je opravdu v pořádku, protože když jsem se probudil, nebyl jsem si jistý, jestli to byl jen sen nebo skutečná vzpomínka, chápeš?"
Jen přikývl a já zavrtěl hlavou, "A pak se objevil ve dveřích mého pokoje a já se konečně znovu nadechl - a pak, když jsem ho donutil zůstat se mnou, spal jsem, jako když mě do vody hodí. Žádná noční můra - nic. Sice jsem spal jen pár hodin, ale…"
"Cítíš se odpočatěji..."
"Vím, že to zní trochu bláznivě, ale mám pocit, jako by byl můj anděl, který hlídá mé sny."
James se pousmál a kývl ke dveřím, "Myslím, že tě ten tvůj anděl právě hledá."

Když se naše pohledy setkaly, Kurt se omluvně pousmál a já si všiml, jak nervózně natahuje lem svého trika. Vytáhl jsem se na nohy a otočil se na Jamese, "Ehmmm - můžu si na chvilku odskočit za Kurtem?"
"Jasně," mávl rukou a protočil očima, "stavím se později…"
"Díky."
Poplácal mě po zádech a vydal se opačným směrem než já. "Omlouvám se," zašeptal jsem, jen co jsem došel k Kurtovi a políbil ho na čelo, "myslel jsem, že budeš ještě spát."
"To já taky, ale bez tebe to už nebylo ono."
Překvapeně jsem se na něj podíval a na pár okamžiků nebyl schopen slova. Jeho tváře se jemně červenaly a vyhýbavý pohled mě jen potvrzoval v tom, že jsem se nepřeslechl.
Vešel jsem do pokoje, opřel se o stěnu a přitáhl si Kurta k sobě, nechávajíc berle padnout na podlahu.
"Bassi, počkej," zasmál se oproti mým rtům a snažil se odtáhnout, "musím jít. A navíc - toto není vhodné místo…"
"S místem si nedělej hlavu a… Řekni, že nikam nemusíš…"
"Musím."
Zamračil jsem se a jemně kousl do jeho rtu, "Nechci, abys šel pryč…"
"Musím do práce."
"Dobře, pro tentokrát… příště už tě nepustím."
"Vyřídím to šéfové. A Bassi-?"
"Ano?"
"Miluju tě."
Přimhouřil jsem oči a rty roztáhl do úsměvu. "Taky tě miluju." Vytáhl se na špičky, aby mi vtisknul poslední polibek a pak s načervenalými tvářemi a nevinným úsměvem odstoupil, prohrábl si vlasy a s úsměvem vyšel ze dveří.
Ležel jsem na posteli a zíral do stropu. Měl jsem pocit, že za tu dobu jsem znal už všechny prasklinky, které se v barvě objevily, úplně nazpaměť. Před očima se mi promítaly všechny vzpomínky - všechny, které jsem si pamatoval. Stále jsem měl v hlavě prázdná místa, a i když jsem věděl, že tam něco chybí, nedokázal jsem si vzpomenout, co to bylo.
Ticho, ve kterém jsem se probíral svým životem, prořízl zvuk mého mobilu. Podíval jsem se na displej a usmál se, "Čau chlape, tak ty ještě žiješ?"
"Skoro ne. Spencer všechen stres kvůli svatbě přenáší na mě. Ale proto nevolám. Máš teď chvilku?"
"No mám, proč?"
"A jsi sám?"
"Jsem sám, tak řekneš mi, proč se sakra ptáš?" Zavrtěl jsem hlavou a pousmál se nad jeho tak typickým - nic neříkajícím vyjadřováním.
V tu chvíli se s trhnutím otevřely dveře, ve kterých stál Kevin s chladicím boxem.
"Čauuues!" Usmál se a zabouchl dveře, "jak je?"
"Skvěle a ty? Co to prosím tě neseš?"
"To je pro tebe - ale nic není zadarmo. Spencer sbírá názory, aby se mohla rozhodnout, jakou bude mít svatební dort chuť. Takže jsi pokusný králík číslo sedm."
"To jako vážně?"
"Ne, sedmý nejsi. I když… možná si desátý. Nevím - pořád se nemůže rozhodnout, tak…" mávl rukou a odložil box stranou, "ale proto jsem nepřišel, i když - záminka, jak se trhnout z věčného plánování, to byla dobrá. Přišel jsem za tebou."
"Za mnou?"
"Ano. Musím o svého svědka pečovat. Tak co, jak to s tebou vypadá?"
"Jestli ti jde o to, abych došel k oltáři bez tohohle," kývl jsem k berlím, "tak to se neboj. Vážně na tom makám a snad uvidím brzo výsledky."
Protočil oči a prohrábl si své nakrátko střižené vlasy, "Víš, že mě nezáleží na tom, jestli tam dojdeš, dojedeš, nebo se třeba doplazíš. Hlavně, že tam budeš. Ale nemluvme už o mně ani o svatbě. Co ty s Kurtem?"
"Dobrý - skvělý. Myslím, že skvělý."
"Tak to vám přeju. A chci tě upozornit, že až se rozhodneš pro svatbu, jako svědek jsem ti k dispozici."
"Na to je ještě trochu brzo, ne? První ten pes - vzpomínáš?"
"Jasně - pes. Jak bych mohl zapomenout… Bassi -," Odmlčel se a nejistě se na mě pousmál, "Jak jsi na tom po psychické stránce?"
"Kurt ti něco řekl?"
Povytáhl obočí a zavrtěl hlavou, "Kurt? Ne, už dlouho jsem ho vůbec nepotkal - proč?"
"Jen tak… no - nevím - dneska mi brali krev a večer uvidím, jak na tom jsem."
"Až dneska?"
"Bral jsem různý prášky kvůli bolesti a ty mě prý utlumovaly."
"Aha, no. Mě taky testovali. Ale hned pár dní po příjezdu."
"Jak jsi dopadl?"
"Normálně - v rámci možností. I když… někdy prostě nemůžu spát, občas se mi v noci všechno vrací… Ale doktoři mi řekli, že potřebuju čas, aby se s tím můj mozek vypořádal, že budu v pohodě."
"Doufám, že budu stejný případ jako ty. Vážně nestojím o nějakou psychokdovíjakou poruchu."
"To ti věřím… Ty už jsi porušený dost-," šťouchl mě do ramene a společně jsme se rozesmáli. "Mimochodem, psal mi Drew. Vlastně to byl dopis pro nás oba - ale nechal jsem ho doma."
"A?"
"A všechno v pořádku. V rámci možností - samozřejmě. Po našem odjezdu tam prý došlo k několika výbuchům, ale všichni jsou celý a v pořádku. Za pár dnů se vrací domů."
"Vážně?"
"Vážně. Velitelství prý rozhodlo staré jednotky stáhnout a nové nasadit někde jinde. Kde, to samozřejmě nikdo neví."
"Hlavně, že jsou všichni v pořádku."
"Nojo, všechno to neštěstí sis sobecky přivlastnil. Jsi prostě neskutečně hamižnej."
"Ještě aby to schytal někdo jiný - třeba ty - to by mi Spencer dala. Ach," povzdechl jsem si a zahýbal ztuhlým krkem, "tak strašně rád bych se s klukama viděl…"
"Oni s tebou taky. A proto, hned jak přiletí, dají vědět a dáme pořádnou párty!"
Posadil jsem se a nevěřícně si ho změřil pohledem, "Kevine - jestli mi kecáš, přísahám, že ti prostřelím nohu!"
"Nekecám. Čestný slovo! Přijedou všichni. Samozřejmě nejspíš až potom, co se uvidí s rodinami a tak, ale Drew psal, že ten sraz, který jsme si domluvili, platí, a to že jsme všichni živí, musíme řádně zapít."
Usmál jsem se a potěšeně sepjal ruce, "V tom případě se už nemůžu dočkat!"
"Tak to jsme dva. Mimochodem, neblokuju tu třeba Kurtovi místo?"
"Ne, bohužel -," odpověděl jsem, "dnes je až do večera v práci, takže se staví až zítra."
"Hmmm… A už se mezi vámi něco stalo?"
"Kevine!" Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou, "to myslíš vážně?"
"Co se divíš? Jsem tvůj nejlepší kamarád, nebo jak se říká BFF! Forever, kámo - jako navždy - chápeš? Tudíž chci vědět všechno!"
Chvíli jsem na něj jen nevěřícně zíral, než jsem propukl v záchvat smíchu. "Bože, Kevine. Běž se vyšetřit." Vysoukal jsem ze sebe, zatímco jsem si utíral slzy, které mi smíchem vběhly do očí, "BFF, to se mezi chlapama vážně nepoužívá."
"Ani když si gay?"
"NE!" Řekl jsem, "ani, když jsem gay. Už to prosím nikdy - NIKDY - nevyslovuj, ano?"
"Takže jen nejlepší kamarádi? Žádní BFF?"
"Jen nejlepší kamarádi - bez žádných holčičích zkratek. Prosím."
"Dobře - takže se ptám jen jako tvůj nejlepší kamarád - Co Kurt? Kam jste se posunuli? Kam jste se dostali?"
Zamyslel jsem se a s úsměvem řekl, "Dneska v noci tady spal."
"Cože?" Vykřikl a ukázal na postel, na které jsem seděl, "jako tady? Přímo tady?"
"Jo - přímo tady."
"A co jste… Teda -,"
"Jestli se chceš zeptat na to, co se tu dělo, tak nic. Jen jsme tady spolu leželi…"
"Jen leželi-?"
"Ale můžu ti říct, že to byla ta nejhezčí noc, nebo spíš nejhezčí ráno, který jsem za poslední dobu prožil."
"I když se nic nedělo?"
"Bože, Kevine," zavrtěl jsem hlavou a protočil oči, "tobě z té svatby vážně začíná hrabat! Ale ano, i když se nic nedělo, tak to byl ten nejhezčí pocit - víš - od té doby, co jsem se vrátil, jsme spolu takto vůbec nebyli. Byla to jen kavárna, povídání a podobně. A je jedno, co bylo předtím, protože začínáme od začátku a… zkrátka to bylo naprosto dokonalý. Navíc jsem si uvědomil, jak jsem rád, že se Kurt - nebo spíš - žes Kurta vrátil do mého života."
"Sebastiane Smythe - vy jste zamilovaný až po uši! Ta láska z vás úplně sálá!" Řekl Kevin dramatickým tónem.
"Jo," přikývl jsem a usmál se, "to teda jsem!"

Pár minut na to, co Kevin odešel, přišla sestřička s velmi "vábně" vonící kaší. "To mě chcete otrávit?" Zeptal jsem se a nedůvěřivě našedlou hmotu pozoroval.
"Je to zdravá strava plná důležitých vitamínů a živin -," odmlčela se a s úsměvem dodala, "nebo to aspoň tvrdí kuchyně. Přeju dobrou chuť!"
Zabořil jsem do kaše lžíci a strčil si první sousto do pusy. Nakonec to nebylo tak strašné, jak to vypadalo, ale žádná delikatesa to teda rozhodně nebyla. "A sestři?" Zastavil jsem ji, když se chystala k odchodu, "Nevíte, kdy budou výsledky těch krevních testů?"
"Myslím, že právě přišly z laborky. Jen co si pan doktor projde výsledky, nejspíš se tu zastaví."
"Takže nic bližšího nevíte - jak to vypadá nebo…"
"Opravdu nevím - bohužel. Ale věřím, že všechno bude v pořádku."
"Tak děkuju."
"Není za co." Dodala, když s úsměvem mizela ve dveřích, za kterými se hned na to ozvalo překvapené vyjeknutí a následná omluva.
Znovu se otevřely dveře mého pokoje a já odložil kaši stranou, "Sebastiane!" Usmál se James, když vešel do pokoje, "málem jsem zašlápl sestřičku. Není dobré, když jsou tak drobné…"
"Dneska to tu mám jak na průchoďáku. Není tu chvilka klidu!"
"Chceš klid?"
"Ne, to je v pohodě," mávl jsem rukou a pokynul ke stolku, "nemáš hlad? Mám tu výbornou…"
"No… ani ne. Nejsem tu kvůli kaši. Mám dobré zprávy."
Odkašlal jsem si a nervózně přejížděl po lemu svého trika, "Jaké?"
"Přišly testy z laborky. Nevím teda přesně, jak to vypadá, momentálně je prochází doktoři, ale zaslechl jsem, že dnes mi žádný vážný případ nepřibude."
"Takže to nemáš ověřené - černé na bílém?"
"Ne - to bohužel zatím ne, ale myslím, že se nemáš čeho bát."
Jen jsem přikývl a snažil se v hlavě potlačit ten pocit nejistoty, toho zahořklého červa, který neustále nahlodával všechny pozitivní zprávy a soustředit se na slova, která by mohla znamenat můj brzký návrat do normálního života. Života mimo tuto kliniku - život, kde bych se necítil jako vysloužilý válečný veterán, kterým jsem rozhodně být nechtěl - ještě ne! Dostal jsem druhou šanci a tu hodlám využít naplno!



Doufám, že se kapitolka líbila!
A zároveň děkuji za každý komentář - neuvěřitelně mě nakopávají :)
N. :3
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andílek Andílek | Web | 23. července 2015 v 20:34 | Reagovat

awwww..Oni jsou tak sladký! Já je miluju! Miluju je spolu! Awwwww. Můj milovaný Kurtbastian awwwww. Toho si nevšímej hrabe mi z těch veder...ale prostě Kurtbastian awwwww...Končím vracím se k povídce

"Kevine - jestli mi kecáš, přísahám, že ti prostřelím nohu!" :D :D :D To mě pobavilo. Jinak doufám, že Sebastian bude v pořádku, aby v pohodě na tu svatbu, aby se konečně mohl vrátit do svého života a aby si mohli s Kurtem konečně pořídit toho PSA!

Moc hezká kapitola. Těším se na pokračování

2 Káťule Káťule | Web | 25. července 2015 v 15:54 | Reagovat

Dnes pomalu od rána je tu faaakt hnusně, tak jsem povídku přečetla celou od začátku, protože jsem si nepamatovala, které kapitoly mi chybí... A je dokonalá! Vážně! Těším se na pokračování a doufám, že Sebastian bude v pořádku a další "pády" už nám nechystáš :)

3 Terka Terka | 25. července 2015 v 20:18 | Reagovat

To bylo krasne!! Hlavne ta noc/rano...
No a Kevin a jeho BFF opravdu nemelo chybu :D

Tesim se na pokracovani, doufam ze ty vysledky budou opravdu dobre.
A preju hezke prazdniny :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama