Skrytý nepřítel 31.

15. listopadu 2013 v 20:00 |  ° SKRYTÝ NEPŘÍTEL °

Skrytý nepřítel 31.

A je tu mé "oblíbené" období - aneb listopad, čas nemocí.
Ano ano ano. Přesně tak, v pondělí jsem přišla do školy, pohoda, pohoda, v těláku srandy kopec, příjdu domů, naučím se na další den a jdu spát. V úterý se probudím s horečkama a je mi mizerně. Další den po dnu dopování ibalginem, nurofenem a kdo ví, čím vším jdu k lékaři a ten se zadumaným pohledem říká "angína, že mě to nepřekvapuje..." já děkuju a s receptem si to klušu do lékárny... skvělé, vážně skvělé. Normálně bych nejspíš další kapitolku nebyla schopná přidat, protože vážně ležím a ležím a pokouším se z toho dostat, jelikož jsem "bacilonosič" a nechci nakazit celou rodinu, ale tuhle kapitolku mám napsanou již od pondělí, kdy mi bylo skvěle no... jen jsem ji nezveřejnila. Tak dnes :)
Jsem z ní tak trochu v rozpacích a ... no posuďte sami :) Příjemné čtení :1


Teď jsem byl ale úplně zoufalý. Slzy tekly po mé tváři, cítil jsem se podvedený, neschopný udržet si přítele a hlavně, opět naprosto bezmocný, "proč, proč zrovna já?" zašeptal jsem a s tichým povzdechem spolknul jednu z pilulek, "proč…" s touto otázkou jsem se svalil do peřin a čekal na Santanu, než však stihla přijít, usnul jsem.


POV Santana
Ještě když jsem šlapala po schodech k jejich bytu jsem tomu nemohla uvěřit. Nemohla, nebo spíš nechtěla. Nechtěla jsem uvěřit tomu, že Blaine opět spadl k tomu sajrajtu, i když to byla "jen" marihuana.
Několikrát jsem zaklepala na dveře, a když se nic neozývalo, zazvonila jsem. "Kurte, to jsem já. Santana."
"Kurt tu néééníííí!"
"Blaine?"
"Ano?"
"Blaine otevři! Okamžitě!"
"Ale já nesmím nikomu otvírat," ozvalo se znovu a já protočila oči, "sakra otevři hned! To jsem já, Santana!"
Na druhé straně se ozval tichý smích a poté dodal, "vlk taky sliboval a nakonec kůzlátka sežral."
"Blaine otevři," pomalu, ale jistě jsem ztrácela trpělivost, a když už jsem myslela, že ty dveře snad vyrazím, vzpomněla jsem si na náhradní klíč. Rychle jsem zalovila v kabelce a nahmatala svazek klíčů.
"Notak…" mumlala jsem a zkoušela jeden za druhým, než jsem konečně odemkla.
"Vetřelec!" Ozvalo se bytem a já obrátila oči v sloup, "Blaine, kde je Kurt."
"Nevím," kudrnáč pokrčil rameny a znovu se rozesmál, "a je mi to úplně u pr-…"
Víc už toho říct nestihl, jelikož mu na tváři přistála facka. A pořádná, "jak jsi něco takového mohl dopustit? To si se dočista zbláznil?"
"Auu, to bolí," usmál se a přitiskl si dlaň na tvář, "ptám se tě znova, sakra Blaine, jsi vůbec normální?"
"Sem," odsekl a vyplázl na mě jazyk.
Rozhlédla jsem se po bytě a nejistě nakoukla do kuchyně, "Kurte?"
"Říkám, že Kurt tu není," ozývalo se z obýváku stále dokola, zatímco jsem potichu otvírala dveře do ložnice. Samozřejmě tam byl a spal jako neviňátko. "Promiň Kurte, promiň i za Blaine, je to prostě kretén," zašeptala jsem a přehodila přes něj přikrývku, ještě než jsem se vrátila ke kudrnáčovi, který se stále hihňal.
"A teď mi řekni, s kým jsi byl."
"S kamarádkou," usmál se, "s mojí úžasnou kamarádkou."
"A jak se jmenuje?"
"Neřeknu," znovu na mě vyplázl jazyk a já musela sevřít ruce v pěst, abych mu nevrazila znova, "jmenuje se Tina?"
"Jak to víš?"
"Skvělé, takže Tina, kde ta mrcha bydlí?"
"Nevím." Pokrčil lhostejně rameny a pomalu zavřel oči, "řekni mi, kde bydlí, nebo mi na ni dej aspoň číslo."
"Nec-nechápu proč."
"Chci si s ní popovídat."
"Budeš na ni hodná?" zeptal se, zatímco zalovil do své zadní kapsy, "samozřejmě že budu," zářivě jsem přikývla a vytrhla mobil Blaineovi z rukou.
"Tina, Tina se jmenuje a je moc hodná. Už dvakrát jsme si zakouřili a nikdy po mě nic nechtěla. Dvakrá-dvakrát nebo tr-třikrát?"
"Cože?" vyjela jsem na něj a pevně sevřela jeho zápěstí, "to nebylo poprvé?"
"Nee," zakroutil hlavou a znovu se rozesmál, " má mě ráda, je to moje kamarádka."
"To vidím."
"Ale vážně," jeho obličej se stáhl do neutrální masky a unaveně zívnul, "ale vážně, buď na ni hodná."
"Je mi z tebe špatně Blaine," sykla jsem a vytrhla se z jeho sevření. "A buď si jistý, že pokud ještě někdy tohle provedeš, dopadne to s tebou špatně. A podruhé ti nikdo nepomůže."
"Jak po-podruhé?" Vykoktal a upřel na mě své medové oči.
Prohrábla jsem si vlasy a posadila se vedle něj, "poprvé jsi do toho vletěl stejně jako teď. První jen marihuana, potom to jelo dál a dál a ty si skončil u tvrdých drog. Byl jsi na léčení, Kurt ti pomohl dostat se z toho a teď? Teď když si myslel, že to bude v pohodě a vy budete spolu šťastně, až na věky do toho zase padáš a Kurt je z tebe na prášky. A to doslova! Takže pokud nechceš zůstat na ulici, dej si pět a pět dohromady a vzpamatuj se!"
"Nekřič prosím," zašeptal se slzama v očích a zavrtěl hlavou.
"Já nekřičím. To jen ta pravda tě tak bodá, víš? Na každého jednou dojde a to si piš, že já se postarám, aby ses dal do pořádku. Miluješ Kurta a on miluje tebe a kvůli nějaké mrše z kavárny tohle nezahodíš!"
"Ona není zlá…"
"Nemluv o ní jako o svaté. Moc dobře ví, že jsi byl na léčení, a stejně dobře ví, že pokud si bejvalej závislák jednou šlehne, jde to s ním z kopce! A z pořádnýho!"
Blaine si přitáhl kolena k bradě a s panickou hrůzou začal vrtět hlavou, "ale já do toho nespadnu, nechci do toho spadnout."
"Já vím," přikývla jsem a zhluboka si povzdechla, "já vím Blaine, ale pokud do toho spadnout nechceš, nesmíš jen sedět a nechat se sebou takto zametat. Musíš umět říct ne!"
"Dobře," přikývl a posunul se blíž ke mně, "ale bylo mi skvěle, když jsem si dal, víš?"
"Já vím," nechtěně jsem se pousmála a pohladila jej po vlasech, "ale věř, že bez nich by ti bylo ještě líp. O moc líp. Bez nich budeš mít přátelé, a svého Kurta, který tě miluje. Pokud se ale rozhodneš znovu pro drogy, nezůstane ti nic…"
Blaine se hodnou chvíli kousal do rtu, než se zhluboka nadechl a ustlal si na sedačce. Když po několika minutách začal pravidelně oddechovat, přehodila jsem přes něj slabou deku stejně jako přes Kurta a natáhla se pro malý bloček.

Můj milý Kurte, byla jsem tu, ale už jsi spal. S Blainem jsem si promluvila, ale rozhodně nevím, kolik si toho bude zítra, vlastně již dnes po probuzení pamatovat. Stavím se tu ještě odpoledne, ale rozhodně jej nepouštěj dnes do práce. Zavolám tam - mám jeho mobil a s Tinou si to taky vyřídím… Hlavně jej prosím neodsuzuj, zkus to naposled přehlédnout a nechat si to od něj vysvětlit. Jestli se nějakého vysvětlení teda dočkáme, ale myslím, že není schopen o tebe přijít. Opravdu tě totiž miluje.
Tak hodně štěstí a odpoledne se zastavím… Santana
Zamkla jsem dveře od jejich bytu a pomalu došla k autu. Nevěděla jsem, kam mám jít a co mám dělat. Netušila jsem ani proč, ale najednou mi po tvářích stékaly slzy a já nutně potřebovala obejmout. Nastartovala jsem a bez ohledu na to, kolik bylo právě hodin, jsem se vypravila tím prvním a jediným směrem, který mě napadnul.
Několikrát jsem musela zazvonit, než se z bytu ozvalo rozespalé zamumlání, "sakra, netušíš kolik je hodin?" zamumlal Sebastian, když jen ve spodním prádle otevřel dveře a rozespale si promnul oči.


"Já-já promiň, já jen-…" koktala jsem a pokoušela se rozdýchávat slzy, které se mi stále hrnuly do očí, "Santano, promiň, nevěděl jsem, že jsi to ty, pojď dál," zakroutil hlavou a prohrábl si vlasy.
"Já, promiň, jen…" zhluboka jsem se nadechla a rukávem kabátu setřela slzy, "já potřebovala jsem obejmout a …" víc už jsem říkat nemusela, Sebastian si mě přitáhl do náruče a pevně mě sevřel ve svém objetí.

"Bude to dobré, šššttt," šeptal a já s hlavou zabořenou do jeho hrudníku jen slabě přikyvovala, "je-je teprv půl čtvrté, nechceš si jít ještě lehnout?"
Upřela jsem na něj své uplakané oči, a i když jsem si nebyla jistá, zda usnu, přikývla jsem.
Pomalu mi rozepnul kabát a pohodil ho na sedačku, stejně tak to udělal i s mým sakem. Pak mě pevně sevřel kolem pasu a vedl do ložnice. "Lehni si," pobídl mě a ukázal na stále ustlanou část postele. Poslušně jsem zaplula pod peřinu a přitulila se k němu, "chceš o tom mluvit?" Zeptal se a políbil mě do vlasů, "teď ne. Teď chci být s tebou a na nic nemyslet."
"Dobře," jeho rty se pozvedly do téměř neznatelného úsměvu a znovu mě políbil na líčko, "tak ještě zkus usnout a ráno mi všechno řekneš, ano?"
"Dobrou noc," zašeptala jsem a zaposlouchala se do rytmu jeho srdce. Bylo tak pravidelné, tak předvídatelné a zároveň to byla ta jediná věc, kterou jsem si byla jistá. Netušila jsem, co dělat s číslem na tu mrchu. Věděla jsem, že nemůžu jednat sama na vlastní pěst, když ani nevím, jestli to schovává doma. A jako by toho nebylo málo, tím, v jakém jsem dnes Blainea viděla stavu jsem si jen připomněla svou vlastní minulost. Svou vlastní minulost, kdy jsem byla stejně jako on přesvědčena, že je to skvělý pocit být zhulená, nemít žádné starosti a na všechno srát. Na rodinu, přátelé, ty nejbližší. Prostě na všechno. Jen já a joint. Bála jsem se, bála jsem se toho, jak bude reagovat Kurt, bála jsem se toho, jak se ke všemu postaví Blaine a děsila jsem se představy, že pokud se Tině podařilo nalákat Blainea na trávu, jak dlouho ji bude asi trvat přemluvit jej k něčemu tvrdšímu. A o co jí vůbec šlo?
"Santano neplakej, všechno bude dobré, uvidíš," zaslechla jsem Sebův hlas a zvedla k němu oči. Smutně se na mě usmíval a jeho prsty mi jezdily po zádech. Bylo to příjemné. Příjemné a uklidňující.
"Miluju tě," zašeptala jsem a pohladila jej po tváři.
Zatvářil se překvapeně, ale úsměv se mu rozšířil, "taky tě miluju."
Tohle ujištění mi stačilo k tomu, abych se k němu přitiskla ještě víc a všechny starosti hodila za hlavu.


POV Kurt
Probudil jsem se příjemně odpočatej. Zašmátral jsem rukou vedle sebe, a když jsem neucítil nic, než jen studený polštář, otevřel jsem oči. Až tehdy, když jsem na nočním stolku uviděl sklenici vody a prášek na uklidnění mi všechno došlo. Všechny vzpomínky na včerejšek se jako mávnutím kouzelného proutku vrátily a já cítil, jak se mi zrychluje dech, když jsem se zadíval na dveře do chodby. Tiše jsem vstal a natáhl se pro župan, který jsem si přitáhl k tělu.
Potichu jsem otevřel dveře a úlevně vydechl, když všude vládnul klid. Pomalu jsem došel až do obýváku, kde mi pohled padl na spícího Blainea. Zklamaně jsem se na něj podíval a pokoušel se polknout ten knedlík, co se mi usadil v krku, ale nešlo to. Měl jsem pocit, že se na něj nemůžu ani podívat. Tak strašně mě zklamal…
Vrátil jsem se do kuchyně, abych uklidil tu spoušť, kterou po sobě nechal a s hlubokým nádechem se dal do práce. Popadl jsem smetáček a lopatku, zametl brambůrky, oříšky a něco neidentifikovatelného, co bylo rozsypané na zemi a poté mi oči sklouzly k linkovanému listu papíru. Hned podle písma jsem poznal, že je to vzkaz od Santany.
"Takže tu byla," pomyslel jsem si a nejistě jej otevřel. Řádky jsem několikrát projel očima a papír potom znovu odložil na místo, kde jsem jej našel. Momentálně jsem neměl chuť ani náladu nad čímkoliv přemýšlet. Nechtěl jsem řešit, kolikrát se tohle už stalo, a já to nepoznal. Nechtěl jsem s Blainem mluvit, nechtěl jsem s ním cokoliv rozebírat. Ne-ne teď.
"Musím pryč." Bylo to první, co mě napadlo, proto jsem popadl klíče, peněženku, kabát a vyrazil ven. Zastavil jsem se u nedalekého parku a rozhlédl se kolem. Všude ticho, klid, které rušilo jen tiché prozpěvování ptáčků v korunách stromů. Otočil jsem se a vydal se ke stánku s kávou. Zaplatil jsem, poděkoval a posadil se na první lavečku, na kterou jsem narazil.
Bál jsem se nad čímkoliv přemýšlet. Nechtěl jsem Blainea soudit, zároveň jsem ale nestál o jeho vysvětlení. Nechápal jsem ho. Ano nechápal jsem ho a nedokázal jsem přijít na to, co jej vedlo k tomu dát si. Jak ho to vůbec mohlo napadnout, jak to po tom všem mohl dovolit. Jak…?
Postavil jsem kelímek s horkou kávou vedle sebe a složil obličej do dlaní. Ani jsem se nepokoušel slzy zastavit. Nechal jsem je stékat po mém obličeji, ve kterém se odrážela bezmocnost.
Byl jsem naivní? Byl jsem naivní, když jsem Blaineovi věřil, že už se toho nikdy nedotkne? Proč to tedy udělal a proč teď? Chybělo mu semnou něco? Necítil se u mě dobře? Nestačil jsem mu?
Osušil jsem slzy a sevřel kelímek kávy oběma rukama. Pomalu, jako v tranzu jsem odpíjel doušky horké kávy a koukal před sebe. Nestaral jsem se o to, že začalo pršet, ani o to, že mi v kapse zvonil mobil. Potřeboval jsem být sám, aspoň chvíli sám.

Když jsem po necelé hodině promokl až na kost, zvedl jsem se a pomalým krokem se vracel ke svému bytu. Kráčel jsem, jako na popravu, zastavoval jsem se při každé možné příležitosti, ať už to bylo proto, abych zvedl rozšlápnutý kelímek, nebo proto, abych poradil tomu zamilovanému páru, kudy se dostanou k nejbližší půjčovně aut.
Domů mě nic netáhlo. Nic. Vlastně jsem se tam téměř až bál. Bál jsem se další lži. Dalších Blaineových řečí, ve kterých mi bude popisovat, jak jej to mrzí…
Jako bych to už neznal zpaměti…
Mobil se znovu rozezvonil a já jej váhavě vytáhl.
"Prosím, Kurt Hummel." zamumlal jsem a opřel se o zeď domu.
"Ahoj Kurte, tady Santana, kde jsi?"
"Já… ehmmm… šel jsem se projít."
"Mohl bys přijít k sobě?"
"Já…" odmlčel jsem se a sám pro sebe se pokoušel dodat si odvahu, "jistě, ty jsi kde?"
"No já už sedím u vás a s dovolením jsem si udělala kafe."
"Dobře, za chvilku jsem tam." zašeptal jsem a mobil vrátil do promočeného kabátu. Až teď jsem si uvědomil jaká je mi zima a přidal jsem do kroku…



Kdy bude další kapitolka opravdu říct nedokážu, jelikož dnes je to vážně poprvé, co jsem vylezla z postele déle než na 5min, takže... pokusím se ji napsat co nejdřív hned, jakmile mi bude líp :)
Ale přesto doufám, že se vám tahle kapitolka aspoň trochu líbila :*

KOMENTÁŘE POTĚŠÍ

Váš Nikísek
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Christy Christy | E-mail | Web | 15. listopadu 2013 v 21:19 | Reagovat

Áááááááá!!!! Jé jé jé! To bylo tak úžasný. Panebože doufá, že Blaine si uvědomil, co za blbost udělal a taky doufám, že si uvědomí, že Kurtova láska je jediná droga, kterou k životu potřebuje! Ta která ho může zabít a dostat do extáze jedině Kurtova láska. Bože...a Santana...:)

Santana a Sebastian...to je pro mě prostě úžasný pár. Jsou tak stejní a rozdílní zároveň. Prostě je to naprosto dokonalý.

A Kurt...bože ať s Blainem mluví a ať ho neodepisuje. Blaine potřebuje podporu a taky zbavit se té hnusné Tiny. Ach...já...já nevím, co dál říct. Snad jen...prosíííím netrap je! Ale víš co? Jo sakra já drama ráda. Kašlu na to, co všechno se ještě stane, když slíbíš, že budou na konec spolu...je mi jedno jak dlouho je budeš trápit. Jen chci, abych věděla, zda to dopadne dobře nebo špatně . :)

PS: Brzo se uzdrav. Já angínu neměla už dlouho. Ale za to mám problémy s hlavou, která mě bolí pravidelně. Takže lež, lež  a pořádně pij, ať si co nejdříve můžeme přečíst novou kapitolku, na kterou se neuvěřitelně moc těším :-*

2 Andílek Andílek | Web | 15. listopadu 2013 v 23:34 | Reagovat

parádní kapitola. Doufám, že Blainovi dojde, že tohle byla ta největší pitomost. A začínám fandit Santaně, aby tý mrše vyškrrábala oči :D (vidíš jo? tu změnu, najednou to nechci být já) :D :D

Santana a Bass bože! Já mám takovou radost! Že skáču radostí po bytě a jásám!

A doufám, že Kurt Blaina neodepíše, ano Blaine udělala chybu, ale zaslouží si, aby s ním Kurt mluvil vyřešili to spolu.

PS: Pořádně to vylež, zdraví je samozřejmě přednější

3 Ivorynka Ivorynka | 16. listopadu 2013 v 12:15 | Reagovat

Moc krásná. :-) Je mi tolik líto Santany a hlavně Kurta.No ,tak snad se to vyřeší.Těším se jak bude pokračovat Sebtana vztah.Bylo to úžasné a dechberoucí. :DD

4 Kate Kate | 16. listopadu 2013 v 14:17 | Reagovat

Aaaa to bola dosť smutná kapitolka, je mi Kurta ľúto a aj Blaina, no ja tu Tinu asi zabijem!!! Tak už len čakám kedy naňu dojde,  A tiež dúfam že Blaine sa spamätá a zaslúži si opäť Kurtovu dôveru. PS: Prajem ti nech sa čoskoro vyzdravieš!!!

5 Káťule Káťule | Web | 16. listopadu 2013 v 17:05 | Reagovat

Zlato, neřeš! Teď se koukej hlavně pořádně vyležet a neřeš nic jiného :). My si na kapitolku počkáme :). Ale k té dnešní... ;)
Byla krásná :). Santana jako zachránce se mi líbí :). Jak přijela, postarala se o Blaina a napsala Kurtovi ten vzkaz :). To bylo krásný :).
Ale je jasný, že i zachránce potřebuje zachránit :). A právě pak přišla ta nejlepší část :). Líbilo se mi, jak mu řekla, že potřebovala obejmout, a on ji hnedka sevřel v náručí :). To je tak sladký :). Sebastian je nejvíc zachránce ze všech ;).
Kurt... Chudák. Já být v jeho situaci, asi bych Blainovi znova nemohla věřit... Víš, že se nedokážu zlobit - takže zlobit bych se na něj neuměla. Odpustila bych mu asi okamžitě. Ale asi bych mu nevěřila natolik, abych s ním mohla mít nějakej hlubší vztah... Tak uvidíme... No, známe Kurta :). On to zvládne. Je neuvěřitelně silnej a doufám, že ještě bude.
Je mi jasné, že takovýhle člověk potřebuje podporu. Ale musí si sám rozmyslet, co teda vlastně chce - jestli Kurta, ale úplně bez drog (a to i bez občasné trávy!), nebo být radši sám...
A doufám, že na Tinu taky dojde - jak říká babička: "Na každou svini se voda vaří!" :D
Krásná kapitolka! ;)
Tak ještě jednou - uzdrav se, kočko! :*

6 Nikísek Nikísek | Web | 17. listopadu 2013 v 15:24 | Reagovat

Děkuju holky moje! Děkuji vám všem! Tak nějak teď "vysílám" z postele a musím říct že se mi povedlo napsat další díl. Vlastně mám pocit, že se napsal tak nějak sám ... no ... prostě mi to šlo od ruky a než jsem stihla noťas zaklapnout, jako že si půjdu zase lehnout (jelikož nemoc je svině) zjistila jsem, že už to je na další kapitolku! TAKŽE DNES V KLASICKOU HODINU!!!
Děkuju i za vaše komentáře, vlastně hlavně za ty, protože vážně neskutečně povzbudí a myslím, že jasným důkazem je ta další kapitolka. A nebojte, bude Klaine happy end! Ale neříkám, že je ještě nepotrápím :D
♥ Děkuji Vám všem ♥

7 Karin Karin | 19. února 2017 v 12:46 | Reagovat

Doufám že Blain pochopí o co přijde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama