Skrytý nepřítel 27.

1. listopadu 2013 v 20:00 |  ° SKRYTÝ NEPŘÍTEL °

Skrytý nepřítel 27.


Moje milé čtenářky, dávám vám sem další kapitolku a i když je trochu kratší, přesto doufám, že se bude líbit. Neměla jsem moc čas psát, protože toho bylo hodně do školy a taky dnes (v pátek) máme ten stužkáč, takže asi tak ... další kapitolka bude nejspíše v neděli večer, protože dřív to rozhodně nestihnu.
(A konečně je tam trochu víc Klaine!!!)
Pac a pusu :* A příjemné čtení :)


Pomalu se otočil a kráčel svou vlastní cestou. Žádné objetí, žádný vřelý úsměv. Jen skleslá ramena, posmutnělé oči, ztrápený výraz.
"Santano," vzlykla jsem a znovu se posadila na onu lavičku, "co jsi to provedla?"



POV Sebastian
Stěží jsem se vydrápal po schodech do svého bytu a zalovil v kapse kabátu. Několikrát jsem minul, že jsem konečně zastrčil klíč do klíčové dírky a odemknul. Obklopilo mě ticho. Jak jinak než ticho přerušující jen hučením ledničky. Dveře jsem za sebou zase zavřel a sesunul se podél zdi na podlahu.
Cítil jsem se úplně na dně. V očích mě pálely slzy, cítil jsem se využitý a nejhorší bylo, že poslední dobou jsem nic nedokázal dotáhnout do konce, nic jsem si nedokázal užít tak jako dřív. Ani popíjení na baru a flirtování, kterým jsem si vždy zvyšoval své sebevědomí, již nefungovalo. A když mě Santana v tom autě zavrhla a dělala, že se nic nestalo, myslel jsem, že se vážně utluču kladivem do země.
Pomalu a stěží jsem se vydrápal na nohy. Hlava se mi točila a bylo mi neskutečně špatně.
"Hlupáku," odsekl jsem a napustil si sklenici vody.
V tu chvíli mi zapípala smska a já ji s otráveným výrazem otevřel.

Santana 1:22
Dorazil jsi v pořádku?

Jak se vůbec může na něco takovýho ptát? Vrací se jí Brittany a tímto mě jako kontroluje? Není mi pět a úplně stačí, jak se stará Kurt. Nestojím o to, nestojím, aby se o mě zajímala, zvlášť, když vím, že to dělá jen z povinnosti, nebo hůř, ze soucitu.

Sebastian 1:25
Ne

Hodil jsem mobil na sedačku a zavřel oči. Nevěděl jsem, jestli mám ještě sílu jít do koupelny, nebo to mám nechat až na ráno, ale cítil jsem se nesvůj a stále jsem si na sobě představoval jeho ruce. Musel jsem si dát sprchu. Aspoň krátkou. Pomalu jsem si začal rozepínat knoflíčky košile a nakonec se do koupelny doslova a do písmene doplazil.

Stál jsem v ručníku před zamlženým zrcadlem a opíral se o umyvadlo. Musel jsem si přiznat, že už je mi líp. Ta sprcha vážně pomohla a já se dokonce cítil i střízlivější.
Bytem se rozezvonil zvonek. Naléhavě, několikrát po sobě.
"Jo," zahučel jsem a ručník, kolem svého pasu utáhl pevněji. Prohrábl jsem si ještě mokré vlasy, které mi trčely do všech stran, a pomalu se vydal ke dveřím. Zvonek se rozezněl znovu, naléhavěji a já měl pocit, že mi praskne hlava. "Už jdu sakra!" zavolal jsem a konečně otevřel.
Za dveřmi stála Santana, zhluboka dýchala a po tvářích ji stékaly slzy.
"Bassi!" vydechla a pevně mě objala, "proč jsi mi napsal, že jsi nedorazil v pořádku, já …" odtáhla se a o krok ustoupila, "já se o tebe bála."
"Tos nemusela, nikdo se tě o to neprosil." protočil jsem oči a odkráčel si zpátky do koupelny.
"Já-měla jsem o tebe… strach," zašeptala.
"Myslím, že strach by jsi měla mít o spoustu jiných věcí, já to nejsem. Já… nepotřebuju žádnou Santanu, která místo toho, aby se bavila kontroluje, kolik jsem toho sám vypil."
"Sebe ale…"
"Ticho, mluvím já ano? Jsem strašně rád, že … že mě máš ráda jako kamaráda, ale já si to nechal projít hlavou, všechno a… vím, že to bude znít sobecky, ale nemůžu dělat, že se nic nestalo, ale… pokusím se. Teď jen, když mě necháš obléct…"
"Ohh, jistě," přikývla a prsty si zakryla oči, "až tak to přehánět nemusíš, teoreticky už je to vlastně jedno."
"No já, já už stejně půjdu. Jen sem se chtěla přesvědčit, že se ti nic nestalo a to jsem udělala tak tě… nebudu rušit."
"Dobře. Tak se uvidíme?" zeptal jsem se a povytáhl obočí. Lámalo mi srdce mluvit s ní, jako by se nic nestalo, ale ona byla ta, která si to přála. Ona byla ta, která mě odmítla a já to musel respektovat.
"Tak se měj. Můžu ti zavolat?"
"Jasně," usmál jsem se a doprovodil ji ke dveřím, "a ještě jednou dobrou noc Sant."
"Dobrou Bassi," mrkla a když jsem zavřel dveře, uslyšel jsem jen tiché klapání podpatků po schodech.

"Nechápala jsem, proč to udělal. Proč mi na mou zprávu takto odpověděl. Copak netušil, jak jsem se lekla? Nenáviděla jsem ho za jeho bezohlednost! Nenáviděla jsem jeho znuděný a otrávený výraz, ale stejně jsem se klepala strachy a rozmýšlela nad různými stavy, v jakých ho můžu najít. Ale najít ho s mokrými vlasy a ručníkem kolem pasu, to mě ani náhodou nenapadlo. Možná je dobře, že jsem vypadla. Ta představa byla už tak dost sexy, jen co jsem na to vzpomínala zpětně a byla jsem si jistá, že kdybych ho měla momentálně vedle sebe, neskončilo by to jen přátelským objetím…


POV Santana
Tiše jsem otevřela dveře mého bytu a rozsvítila. Lodičky jsem uklidila do botníku a promnula si ztuhlý krk.
"Chceš ho rozmasírovat?" ozval se tichý hlas a já vyjekla.
Cítila jsem, jak mám srdce až v krku a divoce mi buší. "Sakra Brittany, co tu děláš?" vydechla jsem s mírným úsměvem.
"Překvapení?" pokrčila rameny a přistoupila ke mně, "strašně se mi stýskalo a ještě jednou se omlouvám za to, že jsem ti nenapsala, měli jsme vážně…"
"Nic mi nevysvětluj." zakroutila jsem hlavou a kousek se od ní odtáhla, "ale taky tě ráda vidím. Jen… byla to trochu dlouhá noc, vyrazila jsem si s Kurtem, Blainem a Bassem, no a teď jsem úplně mrtvá."
Brittany na mě zmateně koukala a kousala si spodní ret. "Ty nemáš radost?"
"Ale mám, samozřejmě, že mám," přikývla jsem a objala vysokou blondýnku kolem pasu, "jen bych si potřebovala lehnout."
"A můžu jít s tebou?"
Odhrnula jsem jí pramínek vlasů a uchopila její tvář do dlaní, "samozřejmě, že můžeš."
"Miluju tě," vyhrkla a přitiskla své rty k těm mým. Byly tak rozdílné od těch Bassových. Byly jemnější, hebčí a já měla pocit, jako by si nebyla jistá. A nebyla jsem si jistá ani já. Bylo tohle opravdu správné? Proč jsem najednou necítila ty hejna motýlků v břiše, jako prvně. Proč jsem neměla potřebu sevřít ji ve svém objetí pevněji a přitisknout ji k sobě? Proč?
"Taky tě mám… taky tě mám ráda." usmála jsem se a líbla ji na špičku jejího nosu, "tak pojď," kývla jsem směrem k ložnici a chytila ji za ruku. Úsměv na její tváři se rozšířil a byla jsem si jistá, že téměř nadskočila radostí, "jsem tak ráda, že jsem zase s tebou," šveholila do té doby, než jsem jí umlčela posledním polibkem na dobrou noc.


POV Kurt
"Je ti dobře?"
"Blaine, je mi přímo skvěle, a netuším, na co neustále narážíš?" zeptal jsem se a přitiskl se blíž k němu. Foukal studený vítr a já tohle počasí moc dobře neodhadl.
"Na, vezmi si mou, ať nenachladneš!" usmál se kudrnáč a sám si svlékl z ramen svou černou, koženou bundu.
"Ne, nevezmu si ji. Protože bude zima naopak tobě a za chvíli jsme doma."
"Kurte, nehádej se semnou, moc dobře víš, že stejně nevyhraješ!" dodal a políbil mě na tvář.
"Tak děkuju," přikývl jsem a i přes bundu, do které jsem se zabalil, jsem se přitiskl k Blaineovi.
"Myslíš, že to Santana se Sebem zvládla?" zeptal se tiše a já na něj vykulil oči.
"Blaine, nebyl jsi to ty, kdo říkal, že dnešek je náš a nebudeme se zaobírat starosti jiných?"
"Řekl, ale…"
Zastavil jsem se a zahleděl se do jeho zlatých očí, "tak o tom nemluv. Ať už to dopadlo jakkoliv, jsem si jistý, že kdyby se stalo něco hrozného, Santana by nám dala vědět."
Přikývl a pousmál se, "jsme hroznej pár, víš to? Pořád se snažíme pomáhat ostatním a vůbec se nesoustředíme na sebe."
"Hmmm, my jsme právě úžasní, že jsme to spolu vydrželi i přes tohle všechno."
"To je taky pravda," dodal, "ale na druhou stranu by mi vůbec nevadilo, kdybychom se soustředili třeba jen sami na sebe. Nemyslíš?"
"Jestli tohle má být romantika, tak si nemyslím, že se to povedlo. Mě je kosa, ty evidentně taky mrzneš, ale jinak je to samozřejmě naprosto dokonalý," přikývl jsem a s úsměvem Blainea políbil.
"Hmmm, tak pojďme." Blaine propletl své prsty s těmi mými a s úsměvem mě políbil do dlaně, "miluju tě, víš to?"
"Co to je za blbou otázku?"
"Tak víš to?" provokoval dál. Moc dobře věděl, že nenávidím tyhle jeho otázky, proto jsem se rozhodl na tuhle jeho hru přistoupit.
"No, nemyslím si, že mi to říkáš dostatečně často. Takže ne, nevím to. A ani nevím, jestli vlastně miluju já tebe, protože nevím, jestli můžu milovat někoho, kdo nemiluje mě a …"
Blaine mě chytl za zápěstí a přitáhl si mě za pas k sobě. "Stále nejsem přesvědčen, že mě miluješ," zamumlal jsem přes jeho rty a rozesmál se.
Přeměřil si mě pohledem a prsty přejel po mé tváři, "budu ti to klidně říkat celou noc. Stále jen miluji tě, miluji tě, miluji tě…"
"A když ti budu chtít odpovědět jinak než slovy, nebudu moc, protože bych asi umrzl, tak pořád nezastavuj!"
"To ty jsi s tím svým zastavováním začal," vyplázl na mě jazyk a opět jsme přidali do kroku.

Za pár minut už jsme otvírali dveře našeho bytu a tiše se smáli. "Blaine nechej mě, máš, ne!" vyjekl jsem a dveře s bouchnutím zavřel, "Blaine ne, máš… božínku! Máš ledové ruce!"
"Musím si je o tebe ohřát, víš?" zasmál se a přejel svými rty po mém krku.
"Ale já nejsem tvoje topení, Blaine! Vážně! Strašně to studí!"
"Tak to bysme měli jít asi do postele, abychom se zahřáli, co myslíš?"
"Já… já…" koktal jsem, pokoušejíc se odstrčit Blaineovi rty, jezdící mi po břiše nebezpečně blízko zapínání mých kalhot, "jak… jak já mám kruci teď myslet," vydechl jsem a zapletl prsty do jeho kudrnatých vlasů.
"Beru to jako souhlas ke všemu, co s tebou plánuju!"
"Tak to teda ne!" Bránil jsem se, ovšem, dlouho mi to nevydrželo. Jen co mi Blaine rozepnul knoflíčky mé košile a jeho rty sjely níž, přestal jsem jakkoliv odporovat. Jeho prsty už taky nebyly tak ledové, právě naopak, měl jsem pocit, jako by jezdil žhavými uhlíky po celém mém těle, "taky tě miluju, víš to?" usmál jsem se a zahleděl se mu do očí. Právě v ten okamžik jsem měl pocit, že se zastavil čas. Blaine se usmál a přejel nosem po mé tváři, "vím, vím, že mě miluješ." mrkl a jeho rty lehce zavadily o ty mé, "a proto nikdy nepřestanu děkovat té náhodě, která nás svedla dohromady." Jeho úsměv se ještě rozšířil a já měl pocit, že ať se stane cokoliv, on je ta má spřízněná duše. Plně jsem mu důvěřoval a byl jsem přesvědčen, že už mě nemůže nic překvapit.


Blaine se spokojeně usmíval, ruce měl kolem mého pasu a usmíval se. "Pořád se usmíváš, víš to?"
"Nemůžu se usmívat?" zeptal se a jeho úsměv se ještě rozšířil.
"Neříkám, že se nemůžeš usmívat, jen, že se usmíváš pořád."
"Jsem šťastný, zamilovaný a spokojený. To není důvod k radosti?"
"Možná?"
"A taky mám toho nejúžasnějšího chlapa pod sluncem a ať řekneš cokoliv, za tím si budu stát a když jsem tak nad tím vším přemýšlel, vlastně díky drogám jsem tě poznal a …"
"Blaine!" vyjekl jsem a vyvalil na něj oči, "doufám, že kvůli tomu, že jsi mě poznal kvůli drogám je nezačneš zase…"
"Ne," zakroutil okamžitě hlavou a pousmál se, "nejsem blázen, od toho se držím dál jen že… všechno jsem s tvou pomocí zastavil čas a mohl jsem říct ne, víš?"
"Popravdě, myslel jsem, že tuším, jaké je to být na něčem závislý. Však víš, ty mé prášky, ale cítím se celkem dobře. Piju nějaké ty bylinkové čaje a myslím, že bych čas od času za tím svým psychologem zajít mohl, ale jinak… jinak jsem v pohodě."
"Nemyslím si, že by jsi byl na nich závislí tělesně i duševně. I když… závislost je vlastně posedlost, posedlost a neustálá potřeba dostat to, co chceš. Je to něco, co tě do základů změní. Změní tvé chování, každou tvou myšlenku. Svět se netočí kolem obyčejných věcí, ani kolem lidí, které miluješ. Všechno se točí jen a jen kolem jedné věci, bez které si život už nedovedeš představit. Víš, myslel jsem si, že jsem vyléčený, ale… když si Tina zapálila a já ucítil ten kouř, všechno se mi znovu vybavilo a já si uvědomil, že jakmile je člověk jednou závislák, už se toho nezbaví. Nikdo takový není jako auto, který ti v servisu opraví, musíš s tím žít až do konce života, stále se kontrolovat a ovládat a …"
"Ššššt Blaine," zašeptal jsem a setřel slzu, která mu stékala po tváři, "ty jsi to zvládl. To nejhorší je za tebou, teď ti už zbývá jen zůstat silný a já ti s tím pomůžu. Kdykoliv, ano? Kdykoliv budeš mít pochybnosti o sobě, o svém chování o čemkoliv, řekni mi to."
"Řeknu," přikývl a přitiskl se ke mně. "Je to vážně výhoda mít psychologa ve své posteli."
"No dovol," odsekl jsem a chtě nechtě se rozesmál, "hlavně, až budeš mít problém, mluv o tom."
"To ale platí i u tebe," odsekl a prohrábl mé rozcuchané vlasy.
"Dobře, domluveno." Naposled jsem ho políbil, zhasnul lampičku a znovu se stočil do jeho objetí. Vše bylo tak dokonalé, tak snadné, tak přirozené … jako dýchání …


Tak další kapitolka za námi, a vůbec netuším, kolik ještě před námi. Nějak se mi to protáhlo, když jsem na začátku odhadovala tak deset, maximálně patnáct kapitolek :D Snad nevadí ;)

Komentáře a jakékoliv reakce potěší

Váše Niky :*

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andílek Andílek | Web | 1. listopadu 2013 v 20:43 | Reagovat

boží kapitola...naprosto úžasná. Chudák Sebastian, je mi ho vážně moc líto. Brittanu mám ráda, ale zřejmě ne v téhle povídce :D :D :D. Klaine byli neuvěřitelně rozkošní. Oni jsou tak zlatí.
Těším se na pokračování. Jinak si samozřejmě užívej stužkovák a neopij se :D  sranda samozřejmě :D. A jestli nám vadí, že se Skrytý nepřítel tak rozjel? Vůbec ne. A mimochodem, malej Chris na tý fotce je k sežrání, je neuvěřitelně roztomilej

2 Káťule Káťule | Web | 2. listopadu 2013 v 0:26 | Reagovat

Nádherná kapitola! Sebastian... Ach, mně ho je tolik líto... Na jednu stranu se mu nedivím, jak odepsal té Santaně. Ale na druhou stranu to bylo tak děsně sobecké... Já bych se asi zbláznila, kdyby mi přišla taková smska. Ale to Sant asi taky - podle její reakce. Kdy si to ti dva konečně vysvětlí? Protože takhle prostě dál nemůžou. A jsou dospělí, tak by měli umět o problémech mluvit :).
Brittany je zpátky, což nám trošku komplikuje situaci :). Ale věřím, že si s tím nějak ladně poradíš :).
Spíš mě znejistěli Klaine :). V první řadě jsem hlavně ráda, že tvůj blok odeznívá - tak co kdybychom zase navázaly na naši předchozí Klaine konverzaci? :D To bys pak tuhle povídku snad ani nedopsala :D. Ale ne. Líbí se mi tahle Klaine idylka (bez Ryanových zásnub, tetování a podobných hovadinek :D). Ale mám pocit, že tam často odkazuješ na to, že se něco semele... Takové to ujišťování o tom, jak se milujou, jak je nic nemůže překvapit, nic nemůže být dokonalejší... To je jak ticho před bouří. Mám fakt strach...
Ale Blainova hláška s tím, že je výhoda mít psychologa v posteli :D :D :D. To mě zmastilo :D. Totálně :D.
Těším se na pokračko ;).

3 Nikísek Nikísek | Web | 2. listopadu 2013 v 11:39 | Reagovat

[1]: Děkuju! A jak říkám, mě je Sebba taky líto, ale myslím, že je to strašnej paličák a občas má pocit, že všechno ví nejlíp... no uvidíme, jestli si bude stát za svým názorem i dál :D
No a Chris je strašněj ťutínek :* Žeru ho!
A dííííky! Stužkáč jsem si užila a musím říct, že to byla ta nejúžasnější akce, na které jsem kdy byla. Ale je to divný, protože teď je to definitivní a naprosto jasné, jsem MATURANT :O :D

[2]: Děkuju Káťulko, no jak říkám, Sebba je mi taky líto, ale myslím, že on je takovej sobec, když chce a zvlášť, když se cítí ukřivděný. Možná to chtěl Santaně nějak vrátit, možná ... kdo ví (vím já a dozvíme se to příště :D) Každopádně ještě nevím, jak to udělám s Brittany :D A jak si to vyřeší Santana? A Klaine tě znejistěli? Vážně? Tak to je jen dobře!!! A jen tak mimochodem, víš kolik mě stálo úsilí napsat ten "blbej" odstaveček, pořád jsem myslela na Kurta a říkala si, "tetování? Vážně?" Každopádně, určitě se ještě něco semele, ale už se pomalu dostáváme do konce. Musím všechno napravit a dát do jednosmyslů u kterých nebudeš mít zlé tušení :D Snad se mi to povede co nejdřív :D

4 Christy Christy | Web | 2. listopadu 2013 v 11:51 | Reagovat

Ach....Santana...Sebastian a jeho NE! Mě je toho bobka tak líto. Doufám, že budou oba v pohodě, ať už spolu nebo ne.

Klaine? Uuuuuuch já je tak miluju. ,iluju tvoje Klaine, miluju tuhle povídku..Věřím, že je těžké přestat s jakoukoli závislosti...sice u mě je to ``jen`` kouření, al e už dlouho bojuji a chci přestat. Taky znám pár lidí, kteří do drog,alkoholu spadli po hlavě a neměli sílu dostat se z toho. Když si uvědomíte, že vám hodně blízkému to zničilo život.....a nemůžete mu pomoci...je vám z toho hrozně a já nevím, jak pomoct. Je to těžké a já bych si přála, aby i ta osoba měla sílu jako Blaine v téhle povídce.

Měla so geniální nápad napsat něco takového. A fantasticky si ten nápad dostala do úžasného příběhu. Těším se na pokračování. Byla užasná. Ty jsi úžasná:-)

5 Karin Karin | 18. února 2017 v 21:51 | Reagovat

Krásna kapitolka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama