Ve vteřině 5.

16. září 2012 v 17:00 |  ° Ve vteřině °

Ve vteřině 5.




"Kurte, jsem tady.." řekl Blaine, když vešel do nemocničního pokoje.
"Ahoj." ozval se slabý hlas jeho přítele.
"Jak ti je?" zeptal se kudrnatý mladík a starostlivě si sedl, ke svému příteli na postel.
"Bylo mi i líp.." řekl Kurt a pokusil se usmát.
"Zavolám sestru, ať ti dá něco proti bolesti.." řekl Blaine a už se zvedal k odchodu, když ho Kurt zarazil. "Zavolám ji pak sám. Nechci teď spát, když jsi tu semnou."
"Hmmm dobře." řekl Blaine a políbil přítele na čelo. "Už se těším, až tě budu mít doma." dodal Blaine a usmál se na svého přítele, který ležel na nemocniční posteli a ač už uběhnul týden od nehody, stále byl nezvykle bledý a kruhy pod očima dokazovaly, že je stále hodně vyčerpaný.
"Já se také těším. Tady mi to už leze na mozek.." řekl Kurt a bolestivě se nadechl.
"Kurte, já tu sestru zavolám.." řekl Blaine, když uviděl výraz ve tváři svého přítele.
Ten jen tiše přikývl.
Blaine klikl na tlačítko u Kurtovi postele a netrpělivě čekal. Po chvíli se už otevírali dveře, ve kterých stála sestra.
"Děje se něco?" zeptala se a koukla na Kurta.
"Nevím, nemůžu se pořádně nadechnout.." řekl tiše Kurt a zavřel oči.
"Možná se nějaké vaše nalomené žebro opět zlomilo a může nějak omezovat vaše dýchání. Vezmu vás na rendgen a poté, jestli se mé obavy potvrdí, budete muset na sál." řekla a podívala se na Blainea. "Myslím, že můžete jít domů. Pan Hummel půjde na vyšetření a vy potřebujete spát." řekla sestra a soucitně se na Blainea usmála.
"Počkám tu na něj.." řekl Blaine a posadil se na lenošku v Kurtově nemocničním pokoji.
"Dobře.." odpověděla a odešla.
"Má pravdu, měl by jsi jít domů a vyspat se.." řekl Kurt a podíval se na Blainea svýma modrýma očima.
"Vyspím se klidně i tu a navíc, nechci tě nechávat samotného. Už jednou jsem tě málem ztratil..." řekl Blaine a přešel ke svému příteli, kterého chytil za ruku.
"Navždy spolu, pamatuješ?" zeptal se Blaine s úsměvem a zalíbeně se na Kurta podíval.
Ten přikývl a zavřel oči. "Dobrý večer pane Hummele, tak půjdeme na ten rendgen ať víme co a jak.." řekl doktor, když vešel do pokoje.
"Dobře.." řekl tiše Kurt, ale oči nechal zavřené.
"Budu tu, až tě přivezou zpět.." zašeptal jsem Kurtovi a políbil ho do vlasů.
.
"Můžu s váma mluvit pane Andersone?" zeptal se doktor, když sestra odvezla Kurta na vyšetření.
"Jsem Blaine.." řekl jsem a podal doktorovi ruku.
"Těší mě, no chtěl jsem s vámi mluvit o vašem příteli. Pokud půjde dnes na operaci, kvůli zlomenému žebru, rovnou se pokusíme narovnat kosti v nohou. Tahle operace by ho stejně brzo čekala. A také se potom ukáže, jestli bude schopen chodit." To když dořekl ucítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Zamrkal jsem a zhluboka jsem se nadechl.
"Samozřejmě, dělejte co je potřeba.." řekl jsem a podíval se na prázdnou stěnu pokoje.
Najednou jsem uslyšel zapípání a doktor vytáhl mobil a jen co se koukl na displey, zase ho zastrčil do kapsy.
"Musí na operaci, jedno žebro znovu zlomené a jedno nalomené. Takže .." řekl a odmlčel se.
"Jo já vím. Počkám tu.." řekl jsem a posadil se zpět na lenošku.
"Pokud trváte na tom, že domů nepůjdete, nutit vás nemohu. Tak se alespoň natáhněte. Řeknu sestře, ať vám donese nějakou deku. A teď mě omluvte, musím na sál.." řekl a vyšel ze dveří.
Ještě chvíli jsem zíral na prázdné místo, kde před pár minutami ještě ležel Kurt.
Zachvíli přišla mladá sestřička, kterou jsem tu ještě neviděl a podala mi deku.
Poděkoval jsem a sotva se za ní zavřeli dveře, lehl jsem si na pohovku a usnul.




Když jsem se probudil, ucítil jsem bolest za krkem.
"Co jiného jsi čekal?" ozval se hlásek uvnitř mé hlavy.
Podíval jsem se okolo sebe. Kurt ležel tam, jako vždy. Podíval jsem se na hodinky, které ukazovali čtyři ráno. Vstal jsem proto z pohovky a vyšel na chodbu.
"Hledáte někoho?" ozval se zamnou ženský hlas a když jsem se otočil, spatřil jsem onu mladou sestřičku, která mi včera večer donesla deku.
"Dobrý, ehmm.. hledám doktora Smitha, který operoval Kurta Hummela." odpověděl jsem.
"Dobře, pojďte do sesterny, uvařím vám kafe a zavolám pana doktora."
"Děkuji.." odpověděl jsem a vydal se za ní.
.
Když jsem se posadil na měkkou pohovku na sesterně, opět na mě začala padat únava. Když předemne sestra postavila velký hrnek s kávou vděčně jsem se na ní usmál.
"Vydržte tady, zavolám doktora Smitha." řekla a vyšla z pokoje.
Nervozně jsem poklepával prsty na hrnek a když se otevřeli dveře, s trhnutím jsem se otočil.
"Dobré ráno Blaine.." řekl doktor a posadil se naproti mě.
"Dobré, jak Kurt dopadl?" zeptal jsem se s obavami v hlase.
"Zlomené žebro opravdu blokovalo správné funkci plíce, ale to jsme už napravili. Kosti v nohou jsme také napravili a myslím, že se nám to povedlo, asistoval mi velmi šikovný doktor pan Monthey, nejspíše na něj narazíte, bude se totiž teď více věnovat panu Hummelovi. Ale stále nevíme, jestli bude Kurt schopen chodit, protože poškození bylo rozsáhlé, ale jsme si jistí, že časem se mu to určitě podaří."
"Časem? To znamená, že .." odmlčel jsem se, protože jsem cítil, jak se mi do očí hrnou slzy.
"Bude docházet na rehabilitace a až čas ukáže, jestli to bude mít výsledky."
"Takže bude na vozíku?.." zeptal jsem se roztřeseným hlasem a podíval se na doktora.
"Nejspíše ano.. ale pevně věříme, že to bude jen doččasně"
"Na jak dlouho?" přerušil jsem doktora, ač jsem věděl, že je to neslušné stejně jako ton hlasu, kterým jsem s ním mluvil. Ale nemohl jsem si pomoct. Byl to přece Kurt, můj Kurt.
"To nemůžeme nyní určit, možná měsíc, rok, nebo.."
"Dobře, půjdu teď za ním.." řekl jsem a vyšel z místnosti.
Cítil jsem, jak mi slzy stékají po tváři. Pořád jsem slyšel hlas doktora Smytha. "Možná měsíc, rok, nebo.. nebo co? Nebo napořád?" moje vnitřní já šílelo. Nechápal jsem, proč zrovna on. Když jsem znovu vešel do jeho pokoje a viděl, jak spí, jak jeho srdce tluče v pravidelném rytmu, posadil jsem se k němu na postel a koukal do na jeho dokonalou tvář.
Ať se stane cokoliv, pořád to je Kurt. Je úplně jedno, že má jizvu přes celý hrudník, že možná zůstane na vozíku. Protože jeho modré oči tu budou vždy.
Prostě to oba překonáme a život půjde dál..


_______________________________
Nikola

Děkuji za komentáře a za to, že tuhle povídku čtete, dává mi to chuť psát dál..
Takže děkuji ;)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ilovegleeglee ilovegleeglee | Web | 16. září 2012 v 17:44 | Reagovat

Krááásnéé těším se na pokráčko ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama