Ve vteřině 4.

15. září 2012 v 17:00 |  ° Ve vteřině °

Ve vteřině 4.





"Sestro, co výsledky?" zeptal se doktor, když vešel do pokoje pana Hummela. "Všechno v pořádku, pan Hummel je připraven." řekla sestra a podala doktorovi složky se zdravotním stavem Kurta Hummela. "Dobrá..." zamručel doktor a složky položil na stolek. Vytáhl kapačku a odpojil mladíka od přístrojů, které ho udržovali mimo realitu.
Posadil se na židli k němu a neustále na něj mluvil. Povídal mu o nemocnici, jeho práci a o všem možném. Stále přitom sledoval činnost jeho srdce a tepovou frekvenci.
Když jeho srdce mírně zrychlilo, doktor si uvědomil, že už se Kurt nejspíše probouzí. Proto začal s obvyklými testy vědomí. "Pokud mě slyšíte, stiskněte mi ruku." když se nic nestalo, doktor pokračoval. "Kurte, jestli mě slyšíte, stiskněte mi ruku, právě Vás za ní držím." Když po tomhle pokusu doktor uviděl náznak pohybu prstu, musel se usmát. Sestra stále sledovala činnost srdce a výpis dýchání.
"Výborně. Teď mi ji stiskněte ještě jednou." Takto pokračoval doktor další půl hodinu, dokud Kurt nebyl schopen ohnout všechny prsty, aby doktorovu ruku sevřel.
"Výborně Kurte. Jde vám to skvěle. Teď se vyzkoušejte hluboký nádech a výdech.." Kurt se opět poslušně nadechl a vydechl. "Výborně tak ještě jednou.." řekl doktor a sledoval přístroje.
"Poškozená plíce už se nejspíše zahojila a dokonce bez následků..." řekla sestra a usmála se.
"Výborně. Zase budete moct zpívat Kurte. Také tu je táta s Carol a váš přítel. Všichni jsou na vás moc hrdí. Jste bojovník.." promlouval ke Kurtovi doktor a usmíval se.
Kurtovi víčka se zachvěla, ale neotevřela.
"Ano, jsou tu vaši rodiče, i váš přítel. Všichni o vás měli starost..Váš přítel tu byl pořád, kdyby ho sestra nevyháněla, nejspíše by se tu nastěhoval." pokračoval doktor a uviděl jak se mladík ležící na posteli pousmál.
"Chcete, aby za vámi přišla vaše rodina?" zeptal se doktor a naposled se podíval na přístroje.
Kurtovi rty se otevřeli, ale nic nebylo slyšet. "Pokud chcete, abych zavolal vaši rodinu, zmáčkněte mi ruku.." řekl doktor a když viděl, jak se Kurtovi prsty ohýbají kývnul na sestru, která s úsměvem vyšla z pokoje.
"Dobře, sestřička pro ně šla. Zachvíli příjdou. Vy ale musíte odpočívat, takže hlavně pravidelně dýchejte.

_______________________________________________________
VYPRÁVÍ KURT

Slyšel jsem jak ke mně doktor promlouvá. Pořád mi říkal, že mám stisknout jeho ruku, ale to kruci nejde. Vůbec nad mým tělem nemám kontolu. Pořád jsem se snažil. Poroučel jsem své hlavě, aby sakra už zapla ten mozek a já ho mohl chytit za ruku. I když na Boha nevěřím, v tu chvíli jsem si byl jistý, že je u mě anděl, nebo něco nadpřirozeného, jelikož se mi konečně podařilo pohnout prstem.
"Výborně Kurte.." uslyšel jsem doktorův hlas a v jeho hlase jsem ucítil naději. Naději, že zase budu v pořádku. Když mi začal vyprávět o rodině, o tátovi a Carol, že přijeli a o Blaineovi, který tu strávil celé dny.
Když se mě poté zeptal, jestli chci, aby zamnou má rodina přišla, chtěl jsem mu odpovědět obyčejné ano. Ale nevydal jsem ani hlásek. Doktor to ale pochopil a když se ještě jednou ujistil, že vážně u sebe chci mít mou rodinu, slyšel jsem, jak bouchli dveře a zaposlouchal jsem se. "Sestra pro ně šla.." odpověděl doktor a mě zalil pocit klidu. Poté už jsem ho nevnímal. Čekal jsem jen na dva nejdůležitější muže v mém životě. První byl táta, který mě vždy ve všem podporoval a nikdy se ke mně neotočil zády a druhý byl Blaine. Přesněji můj Blaine. Ten, kterému jsem věnoval kus svého srdce.
Mé myšlenky ovšem přerušil zvuk otevírajících se dveří a já čekal. Když jsem uslyšel kroky, bylo mi jasné, že jsou to oni. "Kurt se ještě probouzí, tak ho ničím nezatěžujte. Musí být v klidu a odpočívat.." uslyšel jsem tichý hlas doktora a poté opět bouchnutí dveří.
"Kurte, chlapečku můj.." uslyšel jsem tátův hlas, ze kterého jsem poznal, že pláče. Chtěl jsem ho utěšit, říct mu, že se z toho dostanu, že to bude dobré, ale nemohl jsem. Mé hlasivky stále nereagovali na mé požadavky. Jediné co jsem cítil bylo, jak něčí ruka sevřela mou dlaň a políbila ji. "Strašně jsme se o tebe báli. Když nám Blaine zavolal, že jsi v nemocnici a že jsi měl nehodu..." tátův hlas se opět umlčel a já věděl že pláče. "Pojď Burte, nech tu chvíli Blaine s Kurtem o samotě.." uslyšel jsem ženský hlas a pak ucítil, jak mi jemné prsty přejeli po tváři. "Hned se vrátíme Kurte, necháme tě s Blaineam o samotě.." řekla Carol a má ruka zase byla sama.
.
"Kurte?" ozval se tichý hlas mého přítele. Ten hlas, který jsem tak miloval a který mě vždy hladil po duši.
"Jsem rád, že budeš v pořádku. Strašně jsi mi chyběl." řekl Blaine a ucítil jsem, jeho polibek na tváři.
"Ať se stane cokoliv, nikdy tě neopustím. Nikdy. Miluji tě.." zašeptal a chytil mě za ruku.
Taky tě miluji. Přál jsem si to vykřičet do světa, nebo to sdělit alespoň mému přítelovi, ale nemohl jsem nic. Cítil jsem se úplně bezmocný. Jen tak jsem ležel a poslouchal. Jediné, o co jsem se mohl pokusit bylo cvičení, které jsem zkoušel s doktorem.
Věděl jsem, že mě Blaine drží za ruku. Pokusil jsem se obmotat prsty, kolem jeho dlaně.
"Kurte, ty mě slyšíš?" ozval se Blaine zlomeným hlasem.
Pokusil jsem se usmát a Blaine stiskl mou ruku silněji.
"Miluji tě Kurte. Tak moc jsem se bál.." řekl a já ucítil další polibek, tentokrát nejen na mé tváři, ale i ve vlasech a nakonec i jeden letmý polibek na rty. Úsměv na tváři mi zůstal.

Podle zvuku jsem poznal, že dveře se opět otevřeli. "Kurt nás slyší. Zmáčknul mi ruku.." řekl Blaine s nakřápnutým hlasem a mně došlo, že nejspíše mu stále tečou po tvářích slzy. Tak moc mu chtěl ty slzy otřít, tak moc jsem chtěl políbit jeho rty. Nic z toho jsem ovšem nebyl schopen udělat. Ikdyž jsem pomalu cítil, jak se mi vrací do rukou cit, stále jsem je nemohl ovládat úplně. Blaine tu semnou ovšem bude navždy. A až budu schopen všeho jako dřív, vezmu si všechno, o čem teď jen sním.




____________________________
Nikola

Jakékoliv reakce, povzbuzení moc potěší.

Také jestli máte zájem, o nějakou JEDNORÁZOVKU na přání, pište si koho v ní chcete a jak chcete, aby to skončilo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 gleeclubfan gleeclubfan | 12. června 2018 v 21:35 | Reagovat

Vím že je to smutný,ale z nějakýho nepochopitelného důvodu mi fráze:,,Kurt nás slyší. Zmáčknul mi ruku..." přišla strašně vtipná. Ale jinak opravdu nádherný příběh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama