Ve vteřině 2.

13. září 2012 v 16:16 |  ° Ve vteřině °

Ve vteřině 2.



.
"Sakra zase nestíhám." řekl si Kurt, když stál na křižovatce. Jako naschvál červená ne a ne se přebliknout. "Už jsem měl být dávno v divadle.. " řekl si při pohledu na hodiny, ale při vzpomínce na dnešní ráno se musel pousmát. "Konečně.." zajásal, když se na semaforu objevila zelená a sešlápl plyn.
Byl téměř u divadla. Už zbývalo jen zabočit do malé uličky, kde bylo parkoviště pro pracovníky divadla.
Najednou, ač se to stalo ve vteřině, Kurt vše viděl, jako by to trvalo několik hodin. Z parkoviště se neskutečnou rychlostí vyřítil nějaký řidič. Kurt stočil oči na levou stranu, odkuď slyšel zvuk auta a vyděšeně se na něj podíval. Jejich pohledy se střetly a řidič dupl na brzdy až Kurt uslyšel zvuk pneumatik. To bylo to poslední, co si stihl uvědomit. Auto narazilo do strany řidiče. Poslední co uslyšel byl jen zvuk kroutícího se plechu auta. Ucítil jak mu plech a auto, které do něj narazilo drtí snad celé tělo. Hlava mu narazila do boku auta a poslední, co ucítil než ztratil vědomí bylo, že ho všechno strašně bolí a z hlavy mu valí krev.
.
"Doprdele.. Kurte, Kurte!!!" začal řvát Peter, který právě přijížděl k divadlu. Jediné co ale uviděl bylo rozdrcené auto. "Kurte, Kurte slyšíš?" zakřičel, když poznal postavu zaklíněnou v autě. "Pomooc!!" zakřičel a do očí se mu hrnuly slzy. Vytáhl z kapsy mobil a roztřepanýma prstama konečně vytočil linku 911. "Dobrý den, co se děje..?" ozval se ženský hlas ze sluchátka. "Dobrý den, tady Peter Hanz, mám tu kamaráda, je zaklíněný v autě, nejspíše do něj někdo narazil. Nereaguje a dveře auta jsou tak zničené, že se zasekly a nejdou otevřít. Nevím co mu je, ale z hlavy mu teče krev." řekl Peter a celý se klepal a po tváři mu valily slzy. Znal Kurta už hodně dlouho. "Kde jste..?" ozvalo se a Peter do telefonu popsal adresu. "Hned jsou tam záchranáři.. " Řekl ženský hlas a odmlčel se. Otevřel jsem dveře spolujezdce a stále na Kurta mluvil. Vůbec ale nereagoval. Z dálky jsem už slyšel zvuk sanitky i hasičů. Vyběhl jsem proto před odbočkou do uličky a ukázal záchranářům směr. "Postaráme se o něj, běžte se posadit.." odvětil mu záchranář, který vyskočil ze sanotky jako první. Peter je přikývl a posadil se.
.


.
"Blaine o tom určitě neví.." pomyslel jsem si a znovu vytáhl telefon. Nevěl jsem co mu řeknu. "Tady Blaine Anderson, prosím.." ozval se z telefonu přjemný hlas. "Blaine, tady Peter.." odpověděl jsem a stále jsem cítil jak se celý klepu. Snažil jsem se na sobě nedat nic znát. "Petere, jsi v pořádku, zníš nějak .. blbě.." řekl Blaine s obavami v hlase. "Kurt.. on.." řekl Peter a opět ho umlčel vzlyk a proud slz. "Petere! Co je s Kurtem.." ozval se zděšeně Blaine a Peter ze sebe konečně vysoukal. "Měl nehodu, jsou tu záchranáři, nevim vubec nic..teď přijeli.." Odpověděl Peter a opět se začal otřásat vzlyky. "Kde jste.." odpověděl Blaine a uslyšel jsem, nastartování auta. "U divadla.." odpověděl Peter a potom se ozvalo jen zvuk pípajícího telefonu.
.
"Doprdele.." nadával Blaine v autě, když jel k divadlu. Do očí se mu hrnuly slzy a on se snažil soustředit na řízení. Konečně odbočil k divadlu. Stály tam dvě sanitky a hasiči. Právě někoho nakládali na nosítka. Rychle jsem šlápl na brzdu a vyskočil z auta. Nějaké zamknutí auta, nebo klíčky v zapalování mi teď byli naprosto ukradené. "Kurte!" vykřikl jsem a rozběhl se k sanitce. "Vy jste kdo?" zeptal se záchranář, když mě zarazil. "Jsem Blaine Anderson, jeho přítel. Jsem nejbližší koho tu má. Jeho rodina žije v Limě." řekl jsem a podíval se na záchranáře. "Co mu je.." zeptal jsem se a zavřel oči. "Krvácení na hlavě jsme zastavili, s největší pravděpodobností má ale silný otřes mozku, polámaná žebra, a bohužel nemůžeme vyloučit vnitřní krvácení. Musí ihned do nemocnice." řekl záchranář.
"Dýchejte pane Blaine." řekl a já si uvědomil, že jsem zadržoval dech. Po tváři se mi řinuly slzy. "Musíme jet. Kurt půjde první na operační sál, takže nemá cenu, aby jste tam teď jezdil. Bylo by nejlepší, kdyby jste se stavil domů a přivezl mu nějaké osobní věci, hygienu a podobně." Odvětil muž a nastoupil do sanitky. "Tady máte adresu nemocnice.." řekl a podal mi lístek. Přikývl jsem a sledoval, jak sanitka zapla maják a vyřítila se na silnici, směrem k nemocnici.
Všechno na mě dolehlo, sesypal jsem se. Podlomili se mi kolena a já se ocitl na zemi. Přišel ke mě Peter. "Je mi to strašně líto Blaine.." pověděl a když jsem se na něj podíval, viděl jsem, že má úplně červené oči a po tvářích mu stále stékají slzy. "Děkuji ti Petre, kdyby jsi ho nenašel, nevím co by se stalo.." řekl jsem a objal toho blonďatého mladíka, který tu mého Kurta našel.
"Nechápu jak někdo mohl do Kurta takhle nabourat a od nehody odjet, aniž by někoho zavolal.." zašeptal jsem, když jsem se s očima plných slz podíval na rozdrcené auto. "Chceš nějak pomoct Blaine? Víš, že jsem tu byl vždy pro vás.." řekl Petr, který se zhluboka nadechl, postavil se a otřel si slzy. "Ne, děkuji. Už si toho udělal dost. Já teď pojedu pro Kurtovi věci a pak do nemocnice." řekl jsem a taky se pomalu postavil a vydal se ke svému autu. "Napíšeš mi, jak na tom Kurt je?" zeptal se ještě Petr s obavami v hlase. "Samozřejmě.." řekl jsem a nasedl do auta. Když jsem přišel domů a vešel jsem do ložnice, znovu to na mě padlo. Po tvářích se mi valily slzy. Pořád jsem si připomínal, že musím být silný, ale můj mozek to nevnímal. Našel jsem tašku a začal do ní házet Kurtovy věci. Pyžamo, ponožky, spodní prádlo, šampon, krém, papuče, župan..." když jsem měl sbaleny zakladni věci, vydal jsem se opět do auta, tašku hodil na sedadlo a rozjel jsem se do nemocnice.
.
"Pan Hummel je ještě na sále.." odpověděla sestřička. "Zatím se posaďte.." řekla a ukázala na pohodlně vypadající křesla. Byl jsem úplně vyčerpaný. Neměl jsem sílu odporovat. Když jsem si sedl do křesla dopadla na mě únava z dnešního dne a to bylo teprve půl páté odpoledne.
Musel jsem usnout. Probudila mě až něčí ruka na rameni. "Pan Anderson?" zeptal se muž v bílém plášti. "Ano.." řekl jsem a zmateně jsem se kolem sebe rozhlédl. "Takže to nebyl sen. Kurt měl vážně bouračku." křikl na mě vnitřní hlas a když jsem se vzpamatoval, konečně jsem upřel svůj zran na doktora. "Právě jsme dooperovali vašeho přítele." .. "Jak na tom je?" zeptal se Blaine a ve tváři měl ztrápený výraz. "Zastavili jsme krvácení do břicha, zafixovali zlomená žebra a napravili zlomenou ruku. Také měl rozdrcené obě nohy, které jsme provizorně zafixovali, ale bude muset ještě na sál. Teď ho udržujeme v umělém spánku, jeho zranění jsou rozsáhlá a proto nemůžeme přesněji určit rozsah poškození."
"Co to znamená?" zeptal se Blaine se zmateným výrazem. Můžeme jen doufat, že jeho rozsáhlá zranění nepoškodila mozek a také nevíme, jestli bude pan Hummel schopen chodit.." doktor se odmlčel a kudrnatý mladík na něj vyvalil oči. " Poranil si míchu?" zeptal se a do očí se mu opět hrnuly slzy. "To naštěstí ne, ale jelikož měl dolní končetiny úplně rozdrcené, nevíme, jak moc ty rozlámané kosti poškodili nervy a to by mohlo způsobit problémy s chůzí.".. řekl doktor a podíval se na mě. "Můžu ho vidět?" zeptal jsem se a snažil jsem se zůstat klidný. "Dobře, převezli ho na JIPku. Můžete tam zůstat. Je tam celkem pohodlná lenoška. Samozřejmě byste se měl jít vyspat domů, ale nutit vás nemůžu." řekl muž v bílém plášti a povzbudivě se na mě usmál. "Děkuji doktore.." řekl jsem a vešel do pokoje. První co jsem uslyšel bylo pípání přístrojů. Bylo jich tu požehnaně. Nevěděl jsem, který k čemu slouží, poznal jsem jen jeden a to ten, který kontroloval Kurtovo srdce. Můj pohled jsem konečně přesunul k mému příteli. Poprvé v životě vypadal vážně hrozně. Na tváři měl modřiny a na rameni taky. Ruku měl v sádře a nohy zpevněné v ortézách. Přešel jsem k jeho posteli a upravil mu vlasy, které měl v obličeji. Poté jsem ho chytl za zdravou ruku a políbil ji. Neuvědomil jsem si, že zase pláču, dokud nebyla Kurtova ruka nebyla mokrá od slaných slz, které mi nepřetržitě stékaly po tváři. "Tak strašně mě to mrzí Kurte.." zašeptal jsem a doufal, že mě slyší. "Kdybych tě nezdržoval, dojel by jsi do divadla dřív a neměl by jsi tu bouračku." musel jsem se zhluboka nadechnout. Mé srdce bylo úplně stažené a v krku jsem měl knedlík. "Nechápu jak někdo mohl od takové nehody odjet a ještě v pořádku, když ty tu teď ležíš polomrtvý..." zadíval jsem se na přístroj, který stále kontroloval jeho tepovou frekvenci a práci srdce. "Jsi statečný a silný. Vím, že to zvládneš.." Zašeptal jsem mu do dlaně. Nevěděl jsem, koho vlastně ujišťuji. Jestli Kurta, nebo spíše sebe. "Kurt bude zuřit.." řekl jsem si pro sebe a pousmál se. Viděl jsem totiž, že mu vyholili vlasy nad uchem, aby mu mohli zašít rozbitou hlavu.
Do pokoje vešla sestra. "Dobrý den.." pozdravila a povzbudivě se usmála. "Dobrý den.." odpověděl jsem a pokusil se její úsměv oplatit. "Vy jste jeho...?" zeptala se opatrně, když kontrolovala výpisy z přístrojů. "Přítel.. " dokončil jsem za ni a usmál se. "Jsem Blaine Anderson.." Těší mě.." řekla a když odcházela, dodala.." Pana Hummela vzbudí nejspíše až zítra večer, nebo pozítří ráno. Měl byste se jít domů vyspat. Teď mu nepomůžete. Bude vás potřebovat, až se probudí.." řekla a smutně se usmála. "Dobře děkuji.." řekl jsem a zadíval se na Kurta. "Sakra.. jeho rodiče.." Až teď mi došlo, že jim nejspíše nikdo nezavolal. Rozhodl jsem se, že se půjdu domů vyspat jak řekla sestra. Stejně bych tu byl k ničemu. Nasedl jsem do auta a vydal se domů.
Když jsem rozsvítil světla v celém bytě, nalil jsem si kávu, která tam stála od rána a vytáhnul mobil. Musel jsem to udělat. Musel jsem jim dát vědět, co se stalo.
Vytočil jsem číslo na Burta. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsou téměř čtyři hodiny ráno.
Po pár zazvoněních to Kurtův táta vzal a ospale se zeptal.." Burt Hummel, co se děje.."
"Dobrý den, Burte, tady Blaine. Chtěl jsem vám jen říct, že..." Musel jsem se nadechnout. Zadržoval jsem slzy jak to jen šlo. "Co se děje Blaine.." zeptal se Burt do telefonu.
"Kurt, je v nemocnici.." řekl jsem a opět jsem se rozbrečel. "Burte, jste tam?" zeptal jsem se, když se dlouho nic neozývalo.. "Promiň.." řekl a já podle jeho hlasu poznal, že také pláče. "Co se mu stalo?" rychle se zeptal a zadržel vzlyk. Nadechl jsem se a odpověděl... "Autonehoda, má zlomená žebra, ruku, rozdrcené nohy. Také krvácel do břicha a má rozseknutou hlavu." řekl jsem a znovu jsem se pořádně nadechl, abych se uklidnil.
"Letíme za ním..hned jak seženeme nějaké ubytování v New Yorku jsme tam.." řekl do telefonu a já si uvědomil, že když má teď celý náš byt pro sebe, je tu dost místa i pro Kurtovy rodiče. Ten byt byl dost prostorný a stejně měli i pokoj pro hosty, takže Burtovi navrhnul že mohou zůstat u nich v bytě. "Děkuji Blaine, jsi vážně hodný. Tak zítra přiletíme.." řekl a já se souhlasem zavěsil.
Vyčerpaně jsem si sedl do křesla a díval se na fotky, na kterých si Kurt potrpěl. Měl tam fotku někdy ze druháku se sborem, fotku s rodinou a samozřejmě naše společné fotky. Musel jsem se nad tím pousmát. Kurt říkal, že fotky jsou strašně důležité a v každém pokoji musela nějaká být. Až teď jsem poznal, že má pravdu.



Vzal jsem do ruky tu fotku, která stála na parapetě a zasmál jsem se. Byla z doby, kdy jsme s Kurtem spolu začali chodit. Byla to první fotka, na které jsme nebyli jako přátelé, ale jako pár.

Přešel jsem k baru a vytáhl první, co mi přišlo pod ruku. Věděl jsem, že alkohol nic nevyřeší. Stejně jsem si ale nalil a opět se i se sklenkou whisky posadil do křesla. Pozoroval jsem prázdný pokoj a napil se. Dolil jsem si a opět na mě vše dopadl. Překlopil jsem do sebe i další sklenku a rozhodl jsem se, dát si horkou sprchu. Nevím jak dlouho jsem se sprchoval, ale cítil jsem, jak mi horká voda uvolňuje svaly. Když jsem vyšel z koupelny, přemýšlel jsem, jestli si mám dát ještě panáka, nakonec jsem si ale řekl, že by to stejně ničemu nepomohlo, jedině bolestli hlavy, tak jsem si šel lehnout.
Probudil jsem se ve tři odpoledne. Pálili mě oči a pořád jsem je měl zarudlé. Přešel jsem ke skříňi a oblékl se. Když jsem se podíval na mobil a měl jsem tam sms od Burta, že odlétají. Podíval jsem se na hodinky a uvědomil jsem si, že už by tu zachvíli měli být. Rozhodl jsem se pro ně jet na letiště. Když jsem přijel, podle tabulek jsem zjistil, že letadlo má přiletět asi za půl hodiny. Rozhodl jsem se tedy jít do kavárny. Zavolal jsem do práce, a řekl, že si beru dovolenou. Když jsem jim vysvětlil o co jde, souhlasili a řekli, že si můžu vzít dovolenou, na jak dlouho budu potřebovat. Když jsem seděl v kavárně a upíjel horkého nápoje, zazvonil telefon.
"Ahoj Blaine, jakou máš prosím adresu? Jsme na letišti.." řekl Burt a já se podíval na hodiny. Vážně už byla skoro hodina pryč. "Já jsem taky na letišti, přijel jsem pro vás. U jakého východu jste?.." zeptal se Blaine a když se domluvili, rozešel se k zavazadlovému prostoru. Sedl si tam na lavičku a vyčkával. "Blaine.." ozval se za ním ženský hlas. Když se otočil uviděl Carol a Burta se strápeným výrazem ve tvářích. "Ahoj Carol, Burte.." řekl Blaine a pokusil se usmát, ale jediné co se na tváři objevilo, byli slzy. Carol Blainea jen tiše objala a políbila na tvář. "On to zvládne Blaine. Kurt to zvládne.." řekla a utřela mu slzu z tváře. "Blaine, jak se daří.." zeptal se Burt, který měl také skleněné oči a objal mě. "Děkuji, že jsi zavolal.." řekl a objetí zesílil. "Samozřejmě.." odpověděl jsem a poté jsme se odtáhli. "Tak můžeme jet domů?" zeptal jsem se, když si vyzvedli zavazadla. Oba souhlasili. Cesta proběhla v tichosti. Nikdo jsme nevěděli, co říct.
Když jsme přišli do bytu, ukázal jsem jim pokoj pro hosty s dostatečně velkou postelí. Potom jsem je provedl po celém bytě a nechal je, aby se ubytovali.
Po hodině jsme byli na cestě do nemocnice. Já šel zrovna za Kurtem, zatímco Burt s Carol šli najít doktora.
Kurt se od včerejška vůbec nezměnil. Ani se nepohnul. Sedl jsem si k němu, tak jako včera a vyprávěl. Vyprávěl jsem mu, že přijeli jeho rodiče, že bydlí v našem bytě a všechno co mě napadlo.
Do pokoje vešel doktor s Kurtovými rodiči. Ustoupil jsem od Kurtovy postele a tiše doktora pozdravil. Říkal že ho zítra dopoledne probudí z umělého spánku. "Uzdravuje se celkem dobře. Je mladý a jeho tělo rychle zotaví." řekl a dodal.. "Dnes byste se měli jít ještě v klidu vyspat. Až se vzbudí, bude vás potřebovat." a s těmi slovy odešel z pokoje. Posadil jsem se na lenošku a pozoroval, jak Burt pláče u svého syna a Carol jej objímá. Díval jsem se na Kurta. Doufal jsem, že třeba jen pohne prstem, zamrká, nebo jakkoliv změní svůj výraz ve tváři. Ale nic. Nic se nestalo. Jeho tělo bylo stále dokonale nehybné. Do očí se mi hrnuly slzy, které jsem nevnímal. Stále jsem svůj pohled upíral na Kurta a doufal, že se pohne. "Blaine, měli bychom jít domů. Zítra musíme být silní. Musíme si všichni odpočinout." řekla Carol, která mě najednou objímala kolem ramen. Jen jsem přikývl, políbil Kurta na čelo a odešli jsme.
.
"Tady máte.." řekl jsem a podal Burtovi svazek klíčů.
"Děkuji.." řekl a pousmál se.
"Jsou to klíče od vchodových dveří a od dveří do bytu. Abyste pořád nebyli závislý na mně." řekl jsem a pousmál se. "Ještě jednou děkujeme, že tu můžeme být, dokud se Kurt nezotaví.." řekla Carol a stiskla mi ruku. Podíval jsem se do jejích vlídných očí
"To je přece samozřejmost.."
"Není to samozřejmost Blaine, my to víme a vážíme si toho. Kurt si nemohl přát lepšího přítele než si ty.." řekl Burt a poplácal mě po zádech.
"Děkuji, teď když mě omluvíte půjdu si lehnout. Jinak v kuchyni je plná lednice tak se chovejte jako doma.." řekl jsem, než jsem zavřel dveře ložnice.
Svalil jsem se na postel a koukal do stropu. Nechápal jsem proč on, proč zrovna Kurt. Byl to ten nejdokonalejší člověk, jakého jsem potkal. Opět mi po tvářích stékaly slzy. Zabořil jsem tvář do polštáře a snažil se zastavit proud slz. Nešlo to. Objal jsem Kurtův polštář a vdechoval jeho vůni. Jediné co jsem si přál bylo, abych mohl mít Kurta u sebe. Aby vše bylo jako obvykle a on si ho mohl přitáhnout do náruče. Nic tak ale nebylo. Nebyl to jen špatný sen. Ani noční můra, byla to skutečnost.
Kurt ležel v umělém spánku v nemocnici s rozdrcenýma kostma. S tímhle už nic nenadělám. Budeme to muset oba nějak příjmout a pokračovat dál. Ať se stane cokoliv, budu Kurtovi oporou.
Nakonec jsem usnul vyčerpáním...




__________________________________
Nikola


Za každou reakci, nebo podpoření budu jen ráda ;)
Moc Vám děkuji, že čtete Klaine povídku :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nicole Damita Nicole Damita | 13. září 2012 v 20:33 | Reagovat

Je to super, smutné ale veľmi sa mi to páči. Strašne som zvedavá čo bude s Kurtom keď ho prebudia. Či stratí pamäť alebo také niečo, je veľa verzií ako by to mohlo byť ďalej ale teším sa ako to celé napíšeš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama