U psychologa

4. září 2012 v 18:00 |  ° KURTBASTIAN příběh °

U psychologa

(vypráví Sebastian)



"Ještě mi zbývá necelá hodina.." uvědomil jsem si, když jsem se podíval na hodiny.
U psychologa, pana Evanse mám být až ve dvě. Říkal, ať příjdu přesně.
Ještě jednou jsem kouknul do zrcadla. Měl jsme černé kalhoty a šedé triko. Tím jsem nikdy nic nezkazil. Pak jsem ze skříně vytáhl ještě lehkou bundu a odešel k autu. Cesta mi bude trvat asi půl hodiny, tak bych měl přijet tak akorát. Přemýšlel jsem, když jsem konečně seděl v autě.

"Dobrý den." pozdravil jsem, když jsem vešel do útulné místnosti. Vše bylo dokonalé. Vše mělo své místo. Převládaly teplé barvy, hlavně hnědá a světle zelená. Uprostřed místnosti bylo křeslo a tmavě hnědá, kožená lenoška.
"Dobrý den. Pan Sebastian Smith?" zeptal se starší pán a já přikývl.
"Těší mne, já jsem Peter Evans." řekl a podal mi ruku.
"Dobrý den, taky mě těší."
"Dáte si něco k pití?" zeptal se postarší muž a usmál se na mě.
"Vodu prosím, děkuji." odpověděl jsem a posadil se na lenošku.
"Tak myslím, že můžeme začít, ano?" optal se mě pan Evans a postavil na stůl sklenku s vodou.
"Jistě.." řekl jsem a nervozně se rozhlédl po místnosti.
"Měl by jste vědět, že vše, co mi sdělíte je pod lékařským tajemstvím, takže to nikde vytrubovat nebudu." ujistil mě doktor, který nejspíše poznal mou nervozitu.
"Děkuji.." odpověděl jsem a zadíval se na něj.
"Můžete mi první o sobě něco říct?" zeptal se muž a pokračoval. "Nemyslím hned vaše problémy, k tomu se dostaneme. Teď bych spíše rád věděl co vás baví, jaký jste a co děláte, ano?" řekl pan Evans a já přikývl.
"Jmenuji se Sebastian Smith. Přátelé mi říkají Sebe, nebo Beste. Mám osmnáct, narodil jsem se v září. Chodím na Dalton. Nedávno jsme se tu s rodinou přestěhovali."
"Dobrá, chcete mi ještě něco říct, máte něco na srdci?" zeptal se muž a já se zhluboka nadechl a zavřel jsem oči.
"Nejspíš byste měl ještě vědět, že, ž-že jsem GAY." Řekl jsem a zoufale se na muže v křesle podíval.
"Mám takové tušení, že kvůli nějakému problému s vaší orientací tu jste, že?" řekl a povzbudivě se usmál. "A nebojte se mluvit otevřeně. Já nic proti homosexualitě nemám. I můj bratr je gay." řekl a usmál se.
"Děkuji.." řekl jsem tišeji než jsem plánoval.
"Tak můžu se zeptat, s čím jste za mnou přišel?" zeptal se muž a nespouštěl ze mě oči.
Chvíli jsem přemýšlel, protože jsem nevěděl, jak začít. Doktor Evans trpělivě čekal, a já se nakonec rozpovídal.
"Všechno to začalo na střední, v prváku. Hned při nástupu do školy jsem přiznal, že jsem gay. Myslel jsem si, že bude lepší, když to tajit nebudu. Nejspíše jsem se ale spletl. Najednou jsem nebyl ten sexy kluk, o kterém si holky povídali, ale byl jsem jenom blbej teplouš. Normální lidi si mě nějak moc nevšímali, prostě mě pozdravili a šli dál. Jenže fotbalisté a hokejsté na naší škole moc tolerantní nebyli. Každou chvíli semnou vráželi do skříněk, házeli mě do kontejneru, nebo vypouštěli gumy u mého auta . Byl jsem zoufalý.
Pak se ale objevil Joe. Potkal jsem ho v parku. Dali jsme se do řeči, šli se projít, pak jsme byli párkrát na kafe, a najednou jsme spolu chodili. Pořád mi říkal, jak jsem dokonalej. Když jsme spolu byli už pár měsíců, přespával jsem u něj a on zase u mě. Jednou se mě zeptal, jestli ze mě na škole nemají strach. Naštval jsem se, myslel jsem, že to nemyslí vážně. Když mi ale řekl, že si u mě připadá jako pes, který poslouchá na slovo, mé sebevědomí se zvedlo. Všechen vztek, který se ve mě hromadil jsem si vybíjel na Joenovi. Nebil jsem ho nebo tak něco. Prostě jsem se cítil dobře, když jsem nad ním měl navrch. Mohl jsem ho políbit, kdy jsem chtěl, nikdy mé ruce neodstrčil, ikdyž byly tam, kde být rozhodně neměli.." odmlčel jsem se a cítil jsem, jak mě v očích začínají pálet slzy. Podíval jsem se na doktora Evanse a ten mě zaujatě poslouchal.
"Když mi pak řekl, že se semnou rozchází, naštval jsem se. Řekl jsem mu ať táhnne. A on odešel. Cítil jsem se zase na dně. Neměl jsem nikoho, komu bych mohl dokázat, že za něco stojím. Asi po půl roce se objevil George. Byl stejně starý jak já. Seznámili jsme se v obchodním domě. Nebyl takový, jak Joe. Neslyšel jsem od něj téměř žádné komplimenty, ani jednou mi neřekl, že mě miluje, nebo že mu na mně záleží. V tom vztahu šlo jen o jedno, žádná láska, žádné city. Prostě jen tělesný kontakt.
Ale v jednom byl stejný jako Joe. Nikdy se nebránil. Vždy mě nechal, abych si dělal co chci. Mohl jsem se ho dotýkat, líbat ho, mohl jsem mu poroučet. Podle toho jak ten vztah začal, taky rychle zkončil. Tentokrát jsem to byl ale já, kdo se s Georgem rozešel. Začal jsem si uvědomovat, že tohle není to co chci. Potom mi táta řekl, že byl povýšen, a že jeho práce je pár kilometrů od Limy, kde se budeme stěhovat. Mámě se moc nechtělo, ale já byl nadšený. Dostal jsem totiž šanci, začít život znovu. Začít někde, kde mě nikdo nezná.
Přestěhovali jsme se, táta mě přihlásil na soukromou chlapeckou a já si řekl, že to je skvělý začátek. Jediné co jsem si pořád opakoval bylo, že se nebudu vázat.
Ale pak jsem ho uviděl. Byl to první kluk, se kterým jsem se bavil. Je to taky gay a má pro mě pochopení. Docela si rozumíme, byli jsme na pizze, dívali se na film, máme společné zájmy a navíc Kurt je strašně hodný, a má ten nejkrásnější úsměv a ty nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděl." odmlčel jsem se, protože jsem cítil, jak mi slza stéká po tváři.
Doktor Evans mi popostrčil kapesníky a já je s pokusem o úsměv přijal.
"Takže jste se do Kurta zamiloval.." řekl s úsměvem.
"Jo, nejspíš, nikdy jsem nic takového necítil. Ani k Joeovi, ani k Georgovi. Je to něco víc, nedokážu to popsat.." řekl jsem a zoufale se na Dr. Evanse podíval
"Takže ano, zamiloval jste se. A v čem je problém? On má někoho jiného?" zeptal se a podíval se na mě.
"Ne, nemá nikoho a nejspíš ani já mu nejsem ukradený, ale mám prostě srach. Nechci mu ublížit. Má strašně obětavou povahu, je milý, hodný a prostě dokonalý. Jenže já se bojím. Bojím se, že když někoho budu mít, stane se ze mě ten Sebastian, kterého tak nenávidím.." řekl jsem a opřel hlavu o opěradlo.
"Myslím, že jediný způsob, jak přebýt starého Sebastiana je vzepřít se mu. Vyhnat ho z těla. A to překonáte jen tak, když dáte někomu šanci, aby Vám pomohl." řekl doktor Evans a zadíval se na mě.
"Já ale nechci, aby ten pokusný králík byl Kurt!" řekl jsem naštvaně a schoval obličej do dlaní. Nechtěl jsem, aby někdo věděl, že mi na Kurtovi tak záleží.
"To je v pořádku Sebastiane, je dobře, že jste se konečně otevřel. Nebraňte svým emocím vystoupit napovrch.
"Mohl byste mi tykat? Vykání je takové naosobní, když Vám tu vyprávím, jaký jsem byl hajzl.." řekl jsem se slzami v očích a zoufale se podíval na doktora Evanse.
"Děkuji, rád. Tak Sebastiane, jestli by jsi chtěl, a cítil si se lépe, můžeš mi taky tykat, problém s tím nemám. Řekl doktor Evans a podíval se na mě.
"Děkuji, uvidím." dodal jsem a utřel si oči.
"Vidím, že hodina uběhla.." řekl jsem a kývl směrem k hodinám.
"Nikoho už dnes nemám a vím, že ty chodíš do školy, tak jestli máš ještě chuť a náladu, klidně můžeš pokračovat." řekl doktor Evans a usmál se.
"Nechci Vás okrádat o čas.." řekl jsem a natáhl jsem se pro bundu.
"Sebastiane, žiju sám, takže na mě nikdo nečeká. A navíc, jediné co jsem měl v plánu, bylo uklízet, takže se tomu vlastně rád vyhnu.." dodal s úsměvem Evans.

Zadíval jsem se na pana Evanse, v očích měl pochopení a naději. Položil jsem bundu, kde byla a znovu jsem se posadil. "Tak děkuji.."
"V pořádku. Můžeme pokračovat?"
"Hm.. Samozřejmě.." odpověděl jsem a zhluboka jsem se nadecchl. Zavřel jsem oči a před sebou zase viděl Kurta. Jeho pronikavě modré oči a jeho rty, které bych tak rád políbil.
"Sebe, slyšíš?" zeptal se pan Evans a zasmál se.
"Promiňte, já... zamyslel jsem se." odpověděl jsem a podíval jsem se na doktora.
"Můžete mi říct, na co jste myslel?"
"Na Kurta a na to, jak moc bych bych chtěl být s ním.." řekl jsem a slabě se usmál.
"To zvládnem Sebastiane. Ty to zvládneš. Možná, pokud Kurtovi opravdu věříš, mohl by příště přít s tebou. Řekli bychom mu jen to co by jsi chtěl a já bych mu vysvětlil, jak se má chovat a na co tě upozorňovat. Samozřejmě by bylo možná lepší, kdyby jste byli pár, protože o to nám jde." řekl Evans a povzbudivě se na mě usmál.

"Dobře, ale jestli bych mohl poprosit, ještě jednou bych se s Vámi setkal rád sám, bez Kurta."
"Samozřejmě, to není problém, kdy by ti to vyhovovalo Sebastiane?" zeptal se doktor Evansk a natáhl se pro diář.
"Někdy příští týden. Třeba zase v pátek?" zeptal jsem se nejistě.
"V pátek odpoledne už nikoho nemám, tak si tě tam napíšu. A nejspíš zase budeš poslední, tak nemusíme pospíchat." řekl a povzbudivě se usmál.
"Myslíte si, že to zvládnu? Přenést se přes to co je ve mně?" zeptal jsem se, když jsem si oblékal bundu.
"Samozřejmě, že to zvládneš. Věřím tomu, protože to chceš i ty sám. A už se vážně těším, až jednou poznám Kurta. Vypadá to, že má na tebe skvělej vliv." dodal doktor Evans s úsměvem, když mě doprovázel ke dveřím.
"Kurt je vážně skvělej. Tak děkuji pane Evansi." řekl jsem a podal mu ruku na rozloučenou.
"Nashle Sebastiane, v pátek se budu těšit, a kdyby něco, volej."
"Děkuji. Nashle.." dodal jsem a odcházel k autu.
V mé mysli teď bylo milion otázek. Cítil jsem se ale volnější. Konečně to o mě někdo ví a věří, že můžu být lepší. Že ze mně může být lepší člověk..



Nikola

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama