Září 2012

Ve vteřině 10.

28. září 2012 v 16:00 ° Ve vteřině °

Ve vteřině 10.





"Tak co? Změnil jsi názor na fotbal?" zeptal se se smíchem Blaine, když odcházeli z hřiště. "Je to snad ještě horší, než když jsem byl mladší. Válí se v bahně, řvou po sobě a .." Kurt se odmlčel a zadíval se na rozesmátou tvář svého přítele. "Je to prostě strašné.. Už nikdy na žásný zápas nepůjdu.." řekl a odmlčel se. "Dobře.." pousmál se Blaine a líbnul svého přítele do vlasů. "Však taky nevím, co tě to napadlo.."

_______________________________________

"Blaine, tak já jdu!" zavolal na svého přítele Kurt, když se natahoval pro svou bundu. "Vážně nemám jít s tebou?" zeptal se ho Blaine, když šel otevřít dveře, od kterých se ozval zvonek. "Ne určitě, já se ti o Kurta postarám. Potřebujeme si pokecat v klidu, podrbat a to by nešlo, když by jsi tam byl ty.." řekla Quinn s úsměvem a líbnula Blainea na líčko. "Nevím, jestli tě s ní někam pustím.." řekl překvapený Blaine, ale na tváři mu běhal pobavený úsměv. "Hele klídek. Ty jdeš taky s Puckem a Finnem do posilovny a já tě taky nedržím. Navíc mi tahle drbárna s Quinn strašně chybí.." řekl Kurt a s úsměvem odstrčil Blainea ze své dráhy. "Však já vím. Užijte si to.." řekl ještě kudrnatý mladík a políbi svého přítele. Ten se na něj láskyplně podíval a spolu s Quinn se vydali na cestu k domu Quinn.




"Tak jak to zvládáš?" zeptala se blondýnka, když se usadili a před oba postavila hrnek horké kávy. "Skvěle.." řekl svou naučenou frázi Kurt. "Nelži, já to na tobě poznám.." odsekla Quinn a přisedla si blíže ke Kurtovi, kterého chytla za ruku. "Co ti na to mám říct." řekl už trochu naštvaně Kurt. "Máš pravdu, nemám se dobře, leze mi na nervy jak nezvládám úplně obyčejné věci. Taky mě děsí to, že nemám 100% šanci na uzdravení. Že nemám jistotu, že budu chodit. Že musím stále žít v takové situaci, kdy nevím, jestli zůstanu mrzákem nebo ne.. Prostě je mi ze všeho na nic.." řekl naštvaně Kurt a po tváři mu začaly stékat slzy. Quinn jen seděla a se smutkem v očích pozorovala svého kamaráda. "Nejsi mrzák Kurte.." řekla tiše a podívala se na modrookého mladíka, který měl oči zaplněné slzami. "Ani nevíš, jak mě to deptá Quinn.." řekl Kurt a pokusil se na blondýnku usmát. "Nejvíc se ale bojím, že mě kvůli tomu Blaine opustí.."
"Cože? To určitě ne Kurte. Mezi vámi je něco, co to nedovolí. Něco pevného a něco co vám může kdejaký pár závidět." řekla rychle Quinn a své zelené oči upřela na Kurta. "Jo teď. Teď je úžasnej a strašně ochotnej. Ale co když prostě chodit nezačnu. Myslíš, že takovou trpělivost a pochopení bude mít i za rok, za tva nebo třeba za deset let?" zeptal se Kurt a opět mu z očí začaly vytékat slzy. "Vím, že se mi to snadno řekne, ale nesmíš to takhle brát. Byl jsi silný. Vždycky jsi byl silný a já se vsadím o cokoli, že zase budeš chodit." řekla Quinn tichým hlasem, který byl plný smutku a bolesti.
"Děkuji Quinni.." řekl Kurt a pohladil blondýnku po tváři. "Kdykoliv budeš potřebovat tak mi zavolej!" dodala a přesedla si Kurtovi na klín. "Ty jsi pořád stejná." usmál se Kurt a objal blondýnku, která mu přitiskla svůj obličej na hrudník. "Ty jsi den odedne lepší.." řekla a opět se ke Kurtovi přitiskla.
Žádný z nich nevěděl, jak dlouho tam takto v tichosti seděli, ale ani jedenomu to nevadilo. "Musíš někdy přijet do New Yorku. Máme krásný pokoj pro hosty.." podotkl Kurt a s úsměvem se na blondýnku podíval. "To jsi mi ani neměl říkat.." dodala a opět si položila hlavu na jeho rameno. "A co ty? Co tvůj život. Ty už se Samem asi nechodíš co?" zeptal se Kurt opatrně. "Ne, se Samem jsme to ukončili, když jsme každý odjeli na jinou vyskokou. Navíc jsem zase s Puckem takže.." řekla s mírným úsměvem a pokynula k fotce na stolku, které jsem si až do této chvíle nevšiml. "Gratuluju.." řekl jsem a pořádně si fotku prohlédl. Byl na ní Puck držící Quinn v náručí. Oba byli dokonalý. "Jak jste se dali dohromady?" zeptal se Kurt, kterému to nedalo. "Když jsem vystudovala výšku, tak jsem se vrátila zpět do Limy. Potřebovala jsem si urovnat život tak jsem se šla podívat do školy a rozhodla jsem se, že bych mohla párkrát do týdne pomoct Willovi ve sboru. Tam jsem potkala Pucku. Říkal, že na bazény se vykašlal a udělal si školu, jestli se tomu dá tak říkat. Ale byl to spíše kurz. Ale certifikát dostal a je na něj hrdý.." přerušila své vypravování a kývla k protější stěně, kde viselo pár ocenění, nebo titulů. Mezi nima jsem uviděl i certifikát o složení zkoušek z pedagogiky tělesné a hudební výchovy. "Takže drsňák Puck učí hudebku?" zasmál jsem se. "No, teď hlavně fotbal, ale jo, učí hudebku.." řekla Quinn a oba jsme se začali smát.

"Ahoj lásko, jsme doma!" ozvalo se ode dveří a oba jsme se otočili. Ve dveřích stál Puck s Blainem. "Co vy tady?" zeptala se naoko nazlobeně Quinn. "Přišel jsem domů.." odpověděl nevinně Puck a usmál se. "A to co vidím, se mi ani trochu nelíbí.." dodal když viděl Quinn schoulenou na Kurtově klíně. "To se teda nelíbí ani mě.." dodal Blaine, který se na Kurta se smíchem podíval. "Máte klepat..!" řekla Quinn a s úsměvem líbla Kurta na tvář. "A já nic?" zeptal se zklamaně Puck a zahleděl se na Quinn. "No jo.." dodala a ještě jednou pohlédla do těch modrých očí a zvedla se. "Tohle musíme zopakovat Kurte.." dodala a poté objala Pucku kolem krku.
"Jak jste si pokecali?" zeptal se Blaine, který si přisedl ke Kurtovi a obmotal ruku kolem jeho pasu. "Skvěle jako vždy.." řekl Kurt a usmál se na svého kudrnatého přítele. "A co vy?" "Skvělé, Blaine je vážně silák.." zasmál se Puck a spolu s Quinn se posadili na sedačku. Kurt se na Blainea vyděšeně podíval. "No co, ty jsi tu měl Quinn na klíně, tak se na mě takto nedívej.." řekl ukřivděně Blaine a rozcuchal Kurtův dokonalý účes. "No já jsem sice měl Quinn na klíně, ale já jsem GAY! Pamatuješ?" dodal s úsměvem a nechal Blainea, aby jej políbil.

"Tak strašně jsem se toho bál a nakonec je to zamnou, ještě než jsem si to stihl uvědomit.." řekl Kurt, když seděl v kuchyni jejich domu a pil kávu. "Můžeme se sem kdykoliv vrátit.." navrhl Blaine a pohladil Kurta po tváři. "Já vím. Nejraději bych tu zůstal, ale příští týden mi v New Yorku začínají rehabilitace, takže se tam celkem těším.." řekl Kurt a usmál se. "Jsi prostě dokonalý." dodal Blaine a natáhnul se ke Kurtovi pro polibek. "Nejsem dokonalý.." odvětil modrooký mladík a přitáhl si Blaineovi rty opět ke svým. "Dobré ráno.." ozvalo se ode dveří a oba se od sebe rychle odtrhli. "Nenechte se rušit, stejně už zase musím, jen si vezmu kafe.." usmál se Burt a když se na Kurta podíval, jak je rudej až za ušima, s hrnkem kávy rychle odešel. "Už se vážně těším na soukromí.." zasmál se Kurt.

_________________________________________________________________________



"Soukromí!" zakřišel se smíchem Kurt, když jsme otevřeli dveře našeho New Yorského bytu. "Nekřič, jsou čtyři ráno.." zasmál se Blaine a otočil Kurta k sobě. "Já jsem to potřeboval ze sebe dostat.." omluvně se usmál modrooký mladík. "Já myslím, že bychom ze sebe měli dostat i to špinavé oblečení.." zasmál se Blaine a odložil kufry. "Hmmm.." řekl nepřítomně Kurt a rozhlédl se po bytě. "Nedělej ze sebe neviňátko Kurte.." řekl Blaine a přitiskl své rty na Kurtovi. Tak jako obvykle se Kurt vůbec nebránil. Obmotal Blaineovi ruce kolem krku a přitáhl si ho tak blízko, jak to jen šlo.
"Mám jít napustit vanu?" zeptal se Blaine, když se po chvilce odtáhli, aby se mohli nadechnout. "To nezní tak špatně.." odvětil tiše Kurt a přitiskl své rty na Blaineův krk. "To mě ale budeš muset na chvíli omluvit ty nedočkavče.." zasmál se Blaine a Kurt povolil objetí. "Ale pohni." odvětil Kurt a mrzutě Blainea pustil. "Hned jsem zpátky.." zašeptal Blaine a, když rty zavadil o Kurtův ušní lalůček, Kurt jej šťouchnul do žeber. "Už běž.." řekl s úsměvem a sám se vydal zamnou.





"Nemusíš tam chodit semnou.." řekl Kurt, když se oblékal. Dnes měl první rehabilitaci a od rána přemlouval Blaine, že to opravdu sám zvládne. "Já vím, že to zvládneš, ale chci tam být s tebou.." odpověděl klidně Blaine aniž by odtrhl hlavu ze skříně. "Tak dík." odpověděl Kurt s úšklebkem na rtech. "Co tam pořád hledáš?" zeptal se po chvíli Kurt, když Blaine stále přehraboval svou půlku skříně. "Ále.. nemůžu najít tu vínovou košili.." řekl nepřítomně a dál přehraboval šuplíky. "Dovol.." řekl Kurt s úsměvem a jemně Blainea odstrčil.
"Tradááá." zanotoval Kurt a s vítězným úsměvem podával Blaineovi košili. "Jak jsi věděl kde je?" zeptal se Blaine podiveně. "Je to jedna z tvých nejoblíbenějších košil a většinou si ji bereš k černému obleku s vínovými lemy takže..." dodal Kurt a opět se usmál.
"Jsi prostě poklad, nevím, co bych si bez tebe počal.." řekl Blaine a políbil Kurta na tvář. "Tak už se obleč, za hodinu tam mám být a nechci přijet pozdě." řekl Kurt s úsměvem a se zalíbením pozoroval Blaineovo dokonalé tělo, když si měnil košili. "Jsem hotov, můžeme jet." řekl Blaine a popravil si motýlka u krku. "Jako malej.." zasmál se Kurt a společně se vydali k autu.


"Dobrý den Kurte, tak jak se vám daří?" optal se doktor Monthey, když jsme vstoupili do místnosti, která se velmi podobala školní tělocvičně. "V rámci možností dobře.." odpověděl s úsměvem Kurt. "Je skvělé, že jste přišel s Kurtem, pomoc a podpora se hodí vždy.." řekl doktor, když viděl, jak Blaine stiskl Kurtovi rameno. "To Blaine přesně je, ochotný a stále mě podporuje, že?" řekl s úsměvem Kurt a sladce se na Blainea usmál. "To rád slyším. Tak pojďte, první si promluvíme o tom, co nás bude čekat. Odvětil doktor a pokynul Blaineovi, aby se posadil.
"Tak provedli jsme vyšetření a výsledky už přišli." řekl doktor a podíval se na Kurta, který koukal na prsty, které si propletl s přítelem. "Je 80% šance, že opět budete chodit!" řekl nadšeně doktor a na tváři se mu objevil úsměv.
Kurt si oddechl a cítil, jak jej jeho přítel objal. "Já ti to říkal.." slyšel, jak mu Blaine pošeptal do ucha. "Rychle si otřel slzy, které mu stékaly po tváři a otočil se zpět k doktorovi. "Nemusíte potlačovat své emoce. Zvlášť, když jste se právě dozvěděl snad pozitivní zprávu." usmál se doktor a Kurt jen s úsměvem přikývl. "Jak dlouho?" vysoukal ze sebe Kurt, ikdyž mu po tváři sem tam ještě stekla nějaká ta osamocená slza. "To vám nemůžu bohužel říct. Záleží na tom, jak rychle se nervy zotaví a jak to celé tělo příjme. Budte brát nějaké léky, ale s rehabilitací se nesmí nikam spěchat. Kdyby se svaly přepínaly, snadno by se mohli roztrhnout a způsobit komplikace, takže budete dělat jen to, co vám řeknu ano?" zdůraznil doktor a přísně se na Kurta podíval. Ten jen rychle zakýval hlavou na souhlas a usmál se. "Dohlídnu na něj pane doktore, to se nebojte." usmál se Blaine a ovinul svou paži Kurtovi kolem ramen. "To je dobře." usmál se doktor a pokračoval. "Teď vám předepíšu prášky. Budete brát každé ráno jeden. Jsou to prášky na prokrvení a podpory funkce dolních končetin. A pokud zítra máte čas, napsal bych vás už na rehabilitace. Půjde to pomalu, ale čím dřív začneme, tím líp pro vás." řekl a tázavě se na Kurta podíval. "Nevím kam bych teď chodil, takže mám čas kdykoliv." řekl a podíval se na Blainea. "Já mám taky čas kdykoliv.." řekl s úsměvem a zahleděl se do těch modrých očí, které teď byly plné jiskřiček radosti. "Skvělé, takže vyhovuje vám to zítra ve dvě? Rehabilitace bude vždy hodinu, někdy možná trochu déle. Hlavně si vemte Kurte nějaké pohodlné oblečení. Nejlépe tepláky a triko." řekl doktor Monthey, když pohlédl na dokonalý look Kurta. Měl na sobě uplé tmavě modré kalhoty, šedé triko a černý svetr. "Chápu.." řekl Kurt. "Ale budu muset zajít nakoupit, protože nic takového myslím nemám.." řekl s omluvným úsměvem. "Dobře, tak běžte nakupovat, na teplácích trvám." řekl doktor a zvedl se ze svého křesla.
"Tak teda zítra, budu se těšit." odpověděl, když si s oběma muži podal ruku. "Děkujeme, tak zítra." křik ještě Blaine ze dveří.
"Já budu chodit.." zašeptal Kurt a dojatě se na Blainea usmál. "A tys mi nevěřil." dodal kudrnatý mladík a přitiskl své rty k těm Kurtovým.


_________________________________
Nikola

Doufám, že se Vám i tahle kapitolka líbila. Psala jsem to nadopovaná nurofenem tak se omlouvám za případné nesmysli. Také se vůbec nevyznám v rehabilitacích u někoho, kdo byl na vozíku, takže se všem budoucím doktorům omlouvám :D

Komentáře potěší

Moudrá slova Darrena

27. září 2012 v 10:20

MOUDRÁ SLOVA od DARRENA CRISSE (Blaine Anderson)




"Myslím, že je důležité, abych řekl, že jsem heterosexuální muž, hrající gaye. Je to posilnění pro obě komunity." - Darren Criss

"Co mám na Blainovi nejraději? To, že dělá Kurta šťastným." - Darren Criss




No uznejte, že jsou prostě dokonalý. Darren musí být vážně úžasný člověk ;)
Kéž by i u nás existovalo více lidí, kteří by se na homosexuály dívali tak, jako na hetero. Bohužel občas mi příjde, že lidé (nejen) v ČR jsou strašně upjatí a bojí se příjmout cokoliv nového.
TAKŽE VZPAMATUJTE SE LIDI. Je 21. století a HOMOSEXUALITA NENÍ NEMOC !!!

________________________________
Nikola

Warblers

27. září 2012 v 8:20 ° Warblers °


WARBLERS


Je konkurenční sbor z Daltonovi akademie. Jejich hlavním zpěvákem byl Blaine Anderson, dokud ve třetí sérii nepřestoupil za Kurtem na McKinleyovu střední. Poté se stal hlavním zpěvákem Sebastian Smyth spolu s Nickem.




Ve vteřině 9.

26. září 2012 v 20:00 ° Ve vteřině °

Ve vteřině 9.




Seděli jsme na našem oblíbeném místě. Byl to opuštěný palouček jen pár minut od Central Parku. Byl tu klid a ticho. Jen z povzdálí jsme mohli slyšet šumění řeky, nebo zpět ptáků ve větvích stromů. V dlaních jsme stále svírali kelímky s kávou a užívali si pohody, která se v krušném New Yorku jinak těžko hledala.
"Říkal jsi to někomu?" zeptal se najednou Kurt a podíval se na mne svýma velkýma očima.
"O tom, co se ti stalo?" zeptal jsem se a sevřel Kurtovu ruku ve své.
"Ano, jestli jsi to někomu řekl. Jestli to ví někdo jiný, než mí rodiče."
Jen jsem zakroutil hlavou a pohled sklopil na naše propletené prsty.
"Já jsem si to myslel.." pousmál se Kurt a zavřel oči.
"Měl bych zavolat alespoň Quinn a Rachel. A také Santaně a Britt. A nesmím zapomenout na Mercedes a Tinu, vlastně všechny z Glee." řekl pochvíli Kurt tichým a smutným hlasem.
"Pomůžu ti jak jen budu moct.." dodal jsem a políbil Kurta do dlaně.
"Já vím.. Jen si prostě nejsem jistý, jestli jsem schopen svým přátelům říct, že je ze mne mrzák.." řekl Kurt a jeho oči se začaly plnit slzami.
"Kurte, ty nejsi mrzák. Já věřím, že dřív, nebo později začneš chodit.." řekl jsem a upřel na něj oči.
"V to taky doufám, ale momentálně ikdyž se snažím, necítím vůbec nic. Od kolen dolů vůbec nic necítím. Je to strašný pocit, když necítíš, jestli máš boty, nebo ne.." řekl zoufale Kurt a volnou rukou si setřel slzy, které mu stékaly po tváři.
"Zvládneš to Kurte. Jsem si jistý. A myslím, že by se měl uspořádat v Limě sraz bývalých členů glee. Alespoň by si zase viděl rodiče a také všechny své přátelé.." řekl jsem a utřel Kurtovi slzu, která se osamoceně koulela po tváři.
"Jo, to by bylo fajn.." řekl a usmál se.

.

"Sakra Blaine, že já jsem zase s něčím souhlasil.." lamentoval Kurt, když si balil kufr do Limy. "Nechtěl jsem čekat do nekonečna, navíc teď maj všichni čas a všichni se na tebe moc těší.." dodal jsem s úsměvem a políbil svého modrookého přítele.
Když se před týdnem bavili o výletu do Limy a se setkání s přáteli, Kurta v životě nenapadlo, že by se do toho Blaine tak obul a vše naplánoval už za tři dny. Blaine tím Kurtovi naprosto vyrazil dech. A když se dozvěděl, že z velké části je do toho zapojen i jeho táta, došli mu všechna slova a nezbývalo mu nic jiného, než začít balit.
Jeho přátelé se z celé Ameriky sjedou do Limy, kvůli srazu, který naplánoval Blaine.
"Strašně se toho ale bojím Blaine.." řekl Kurt a opět mu hlavou přeběhly ty nejčernější myšlenky. Vzpomínky na to, že byl šikanován, jen proto, že byl gay. Co se může stát teď. Je gay a ještě je odkázán na vozík.
"Nenechám, aby ti někdo ublížil Kurte." řekl Blaine a chytil Kurtův obličej do dlaní.
"Nedovolil jsem to, když jsme byli na střední, tak to nedovolím ani teď. Navíc se nemáš čeho bát, na srazu budou jen členové Glee a pan Shuester." řekl a jemně políbil Kurta na rty.
"Bude tam i pan Shuester?" zeptal se Kurt s nadšeným výrazem v očích.
"To je přece samozřejmé, že tam bude.." odpověděl jsem a přitulil se ke Kurtovi, který mě uvěznil ve svém objetí.
"Tak už mě pusť, ať se taky můžu dobalit. Zítra dopoledne letíme.." dodal jsem a oba jsme se vrátili ke skládání věcí do černých kufrů.

__________________________________________________

"Ahoj Blaine, kde je Kurt?" zeptala se mě dokonalá blondýnka, ve které jsem okamžitě poznal Quinn. "Ahoj Quinn, jak se ti vede?" optal jsem se a objal svou zelenookou kamarádku. "Skvěle, kde je ten Kurt, chci se sním pozravit ještě před oficiálním zahájením srazu.." usmála se a rozhlédla se po plnící místnosti. "Víš Quinn, je mi to líto, ale nemůžu ti říct, kde Kurt je." zakroutil smutně hlavou Blaine. "Proč ne?" zeptala se nazlobeně Quinn a začala poklepávat botou. "Prostě to nejde. Navíc jsme tu s Kurtem na dva týdny, takže myslím, že budeš mít dost času si sním popovídat." řekl nesmlouvavě Blaine a kouknul na hodinky. "Za pět minut ho tu budeš mít a všechno pochopíš, promiň.." jen co to dořekl zmizel Quinn z očí.
"Dozvěděla ses něco?" zeptal se Puck, když se Quinn vrátila ke stolu.
"Ne, neřekl mi ani slovo.." odvětila naštvaně a sedla si na židličku, kterou natočila směrem k podiu.
"Všechny Vás tu zravím, děcka moje!" ozvalo se a na podiu se objevil Will Shuester.
Z místnosti se ozval jásavý potleskl a Will pokračoval. "Dnes jsme se tu sešli především kvůli Blaineovi a Kurtovi, kteří tento sraz zařídili, takže bychom jim měli všichni poděkovat!" řekl a s úsměvem se k němu přidal Blaine.
"Rád Vás tu všechny vidím. Jsem rád, že jste dorazili. Než se začneme oficiálně bavit, chtěl bych přivítat na podiu legendárního a nestárnoucího Kurta Hummela.." Blaine se usmál a odběhl za oponu, kde už byl Kurt a nervozně si mnul prsty. "Zvládneš to, hlavně klid.." řekl Blaine a líbnul svého přítele do vlasů a pak zmizel.
"Co to je za písničku?" zeptala se Rachel, když si Blaine přisedl k ní.
"Myslím, že ty ji určitě znáš. Víc než dobře.." řekl Blaine a odmlčel se, protože začala hrát hudba.¨
Ozval se tichý, alle přesto krásný hlas. Všude byla tma, jen svíčky na stolech vydávali malé světlo.

Něco se ve mně změnilo.
Něco už není stejné.
Už mám dost hraní podle
pravidel hry někoho jiného

Je pozdě na přemlouvání.
Je pozdě na to jít zase spát.
Je na čase věřit svým instiktům.
Zařít oči a skočit.

Najednou se rozsvítili reflektory, které ozářili podium. To co Kurtovi bývalí spolužáci uviděli, jim vyrazilo dech.
"To snad není možný.." zašeptala Rachel se slzama v očích a vyděšeně se podívala na Blainea, který jen smutně přikývl. V místnosti zněl pouze Kurtův doknalý zpěv.

Je čas zkusit
vzepřít se gravitaci.
Asi se zkusím
vzepřít gravitaci.
Polib mě na rozloučenou,
jdu se vzepřít gravitaci.
A ty mě dolů nestáhneš...
Ale pokud je tohle láska,
tak je za ní příliš velká cena.

Levněji vyjde
vzepřít se gravitaci.
Polib mě na rozloučenou,
jdu se vzepřít gravitaci.
Asi se zkusím
vzepřít gravitaci
a ty mě dolů nestáhneš.


Když Kurt dozpíval, v místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Modrooký mladík nervozně přejel pohledem všechny své zaražené kamarády. Byla to Quinn, která se vzpamatovala jako první a s hlasitým potleskem vyskočila ze židle. Během pár sekund se k ní všichni připojili a nadšeně aplaudovali. Když potlesk utichl a Kurt se přesunul ke svým přátelům, opět nastalo to tíživé ticho.
"Co se ti stalo Kurte?" prolomila mlčení Quinni, které stále tekly po tvářích slzy. Nebyla ovšem jediná, Mercedes, Tina, Santana i Rachel svírali v prstech kapesníčky a každou chvíli s nimi stírali slzy, které jim stékaly po tvářích.
"Měl jsem nehodu, před divadlem do mě vpálil nějaký chlap a ujel. Měl jsem štěstí, že jsem přežil.." řekl Kurt tiše a ucítil, jak ho Blaineova paže obejmula. Modrooký mladík zamrkal, aby zahnal slzy, které mu připomínali ten den, kvůli kterému teď sedí na vozíku.
"Doktoři ale doufají a pevně v to věří, že se Kurt postaví.." řekl pyšně Blaine a usmál se na svého přítele, který pozvedl koutky úst do úsměvu.
"Nikdo to neví jistě Blaine.." uzemnil ho Kurt ale v tu chvíli už u něj stála Quinn a Rachel a obě ho objímali kolem krku. "Jsem si jistá, že to zvládneš. Vždycky jsi všechno zvládnul Kurte.." řekla Rachel a povzbudivě mi stiskla rameno.
"Až začneš chodit tak mi slib, že si semnou zase zatančíš.." dodala Quinn, která jej políbila na tvář. "Slibuju.." řekl Kurt s úsměvem se na své kamarádky podíval.
"A jak se vlastně máte vy? Co děláte?" zeptal se Blaine a porozhlédl se po svých bývalých spolužácích. "Někteří se vůbec nezměnili..." Pomyslel si s úsměvem, když viděl Puckovo nesmrtelné háro, nebo Rachelin svetřík s koníky.
"Já jsem sekl s čištěním bazénů a teď na McKinleyově učím kluky fotbal.." řekl hrdě Puck s úsměvem od ucha k uchu. "Tak to gratuluju!" řekl Kurt s úsměvem. "Hrajete nějaký zápas v příštích dvou týdnech?" dodal Blaine, který fotbal miloval. "Jo kluci hrajou v pátek, příjdete?" zeptal se s nadějí Puck, když viděl Blaineův nadšený výraz.
"Jasně, rádi se příjdeme podívat na tvé svěřence.." souhlasil Kurt a Blaine se na něj nevěřícně podíval.
"Nemusíš tam chodit Kurte, jestli nechceš. Vím, že tě fotbaal moc nebere.." řekl Puck stále se svým ironickým úsměvem. "Puck má pravdu Kurte, nemusíš chodit.." řekl Blaine a stiskl Kurtovi ruku.
"Nechte mě oba dva. Kvůli svému životu jsem musel tak trochu přehodnotit pohled na svět tak uvidíme, jestli jsem schopný ho přehodnotit i na gorily, které do sebe vráží a perou se o špinavý míč.." řekl důležitě Kurt a všichni se dali do smíchu.


__________________________________________________
Nikola


Omlouvám se, že je tahle kapitolka kratší, ale v dalších to rozhodně hodlám napravit. Jelikož jsem ale nemocná a mám zatemněnou mysl, tak mi ani to psaní nejde tak jako obvykle, takže se jdu opět zachumlat do peřin a léčit se. Pokračování bude snad co nejdřívě.

PS: Povzbuzující, hodnotící, prostě jakékoliv komentáře potěší :D


Jsem nemocnááá.. :(

26. září 2012 v 18:18 | Nikola |  ° Novinky na Blogu °

Zdravím všechny mé čtenáře

Chtěla jsem se všem omluvit, že jsem ještě nezveřejnila slibovanou devátou část. Bohužel jsem ale nemocná a jelikož mám chycené průdušky a ještě k tomu horečky tak se na pc moc nedostanu. Teď ležím v posteli s notebookem a snažím se něco vyždímat ze svého mozku.

Samozřejmě se co nejdříve vrhnu na dopsání deváté části a potom na psaní dalších kapitol.
Takže se určitě máte na co těšit ... :D


Jinak jsem konečně dopsala svou první jednorázovku, která je jednorázová na dvě části :D
Je věnována Christy a jejímu blogu (www.ilovegleeglee.blog.cz)!


Nikola :P


Přiznat si pravdu 2/2 (Pro Christy)

26. září 2012 v 18:00 | Nikola |  ° JEDNORÁZOVKY °

PŘIZNAT SI PRAVDU

2/2



Pokračování "JEDNORÁZOVKY" pro Christy (www.ilovegleeglee.blog.cz)



Přiznat si pravdu 1/2 (Pro Christy)

26. září 2012 v 18:00 | Nikola |  ° JEDNORÁZOVKY °

Přiznat si pravdu

1/2


KLAINE PŘÍBĚH


ÚVODEM
Blaine i Kurt chodí na stejnou školu, což je McKinleyova střední.
Blaine patří mezi nejoblíbenější na škole. Profesionálně boxuje a občas vypomáhá roztleskávačkám.
Kurt je na dně společnosti. Je gay, navíc je v glee, ve kterém jsou jen zoufalci a navíc nemá ani žádné přátelé. Do Blainea je zamilovaný, ten ovšem jeho city nijak neopětuje a jako by to nebylo dost, i pro něj je Kurt terčem posměchu.
Co když ale zakročí Quinn, hlavní roztleskávačka a rozhodne se ve všem udělat pořádek?


Ve vteřině 8.

22. září 2012 v 17:00 ° Ve vteřině °

Ve vteřině 8.


(vypráví Blaine)



"Sakra, sakra, sakra..."
S trhnutím jsem otevřel oči a rozhlédl se po pokoji, ale Kurt nikde.
"Sakra, to není možný.." otočil jsem se a zaslechl nadávky z kuchyně.
Rychle jsem se zvedl z postele a zamířil za Kurtem.
"Dobré ráno. Jak jsi se dostal na vozík?" zeptal jsem se a udiveně se na svého přítele podíval.
"Bylo to těžší než jsem myslel, ale alespoň toto jsem dokázal. Chtěl jsem nám připravit snídani, ale jak vidíš není to nastaveno na mou výšku. Tak máme jen kafe." řekl a zajel ke stolu.
"Měl jsi mě vzbudit, pomohl bych ti.." řekl jsem a přisedl si co nejblíže Kurtovi.
"Tak zaprvé nebudit tě, byl můj záměr a zadruhé jsem si myslel, že alespoň blbou snídani udělat dokážu." Řekl Kurt a schoval obličej do dlaní.
"Tak můžeme tuhle kuchyň trochu předělat. Vše uděláme tak, aby jsi na to dosáhl i z vozíku." řekl jsem a upravil mu neposedné vlasy, které mu spadali do obličeje.
"Hmmm.." řekl a natáhl se pro hrnek s kávou.
"Stejně tu nic není, tak já skočím jen do pekárny na nějaké pečivo.." řekl jsem a odešel se obléct.

Za čtvrt hodiny jsem byl zpátky.
"Kurte, nesu ti muffiny." Křikl jsem od dveří, když jsem se vyzouval.
Vešel jsem do kuchyně a viděl, jak Kurt sedí u notebooku.
"Co děláš?" zeptal jsem se a natáhl se pro dva talířky.
"Dívám se na nějaké to představení, máš zítra čas?" zeptal se s úsměvem.
"Jo mám.." dodal jsem a postrčil k němu talíř s muffiny.
"Čokoládový a malinový." řekl jsem s úsměvem.
"Naše oblíbené.." dodal a chytil mě za ruku.
"Děkuji. Já vím, že jsem teď strašně náladovej a protivnej, ale ještě tak úplně nevím co mám dělat..." řekl a v očích měl smutný výraz.
"To je v pohodě, já to chápu. Vím, že je teď spousta věcí, které se musíš naučit dělat jinak, ale nezapomeň, že tu máš mě. Já ti s čímkoliv rád pomohu.." řekl jsem a jemně ho políbil.
"Já vím. Děkuji.." jen co to dořekl, s úsměve, se zakousl do čokoládového mufiinu.
"Pak zajedu ještě nakoupit maso a zeleninu. Chceš jet semnou?" zeptal jsem se opatrně.
"Jo, myslím, že čerství vzduch mi prospěje." řekl a usmál se.
"Když chceš ten čerství vzduch, tak bychom k večeru mohli jít do Central parku." řekl jsem nadšeně, protože už jsme tam s Kurtem snad půl roku nebyli.
"Jo rád, ale musíš slíbit, že půjdeme okolo řeky.." řekl s úsměvem a ukousl další sousto svého muffinu.
"Cokoliv si přeješ.." dodal jsem a konečně se taky pustil do mé snídaně.

.

"Obleč se pořádně, venku se nějak ochladilo.." Řekl jsem Kurtovi, když jsem koukl na teploměr.
"Dobře, sundáš mi prosím bundu?" zaslechl jsem za sebou a s úsměvem jsem se otočil.
"No jasně, chceš i šálu?" zeptal jsem se, když jsem viděl, jak se Kurt prohrabuje rukavicemi.
"Haha, ale můžeš mi podat šátek, ten modrý." řekl a dál se prohraboval rukavicemi a čepicemi na zimu.
"Kurte, není tam zase taková zima.." řekl jsem, když jsem viděl, jak zkouší už čtvrté rukavice.
"To já vím, ale něco na ruce potřebuju. Zaprvé, abych je neměl jako čuně, a zadruhé je nechci mít sedřené. Nemůžu se ale rozhodnout, jaké zničit.." řekl a smutně se zadíval na svou sbírku rukavic.
"Tak zajdeme do sportovních potřeb a tam si nějaké vybereš jo?" zeptal jsem se, když jsem Kurtovi podíval bundu s modrým šátkem.
"Hmm.. tak jo.." řekl a nasoukal se do své bundy a kolem krku si elegantně upevnil hedvábný šátek.
"Tak dobře.." Popadl jsem peněženku, strčil ji do tašky a společně s Kurtem jsme se vydali do parku.
.
"Nikdy jsem netušil, že i rukavice na kolo můžou být tak vkusné.." řekl Kurt s úsměvem, když jsme vycházeli z obchodu.
"To ti vážně tak záleží na tom jak vypadají?" zeptal jsem se svého modrookého přítele se smíchem.
"Samozřejmě.." odpověděl vážně a podíval se na mne se vyzdviženým obočím.

"Skočíme ještě na kafe?" zeptal se Blaine, když došli k oblíbené kavárně.
"Jo jasně.." řekl Kurt a Blaine mu podržel dveře, aby mohl vjet dovnitř.
"Ahoj Shelly, dáme si jako obvykle.." řekl Blaine, když došel k pultu.
"Já si říkala, že jste tu tak dlouho nebyli.."
Najednou se ale odmlčela a její černé oči se zalily slzami.
"Proboha Kurte, co se ti stalo?"
"Nehoda, nějaký blázen mi vrazil do auta a tak trochu mi rozdrtil nohy, takže teď neslouží.." řekl Kurt s neutrálním výrazem.
"Je mi to moc líto.." Mladá brunetka obešla pult a obejmula svého dlouholetého přítele, který byl teď na vozíku.
"Děkuji Shell." Řekl Kurt a líbnul brunetku na tvář.
"Tak já vám raději připravím tu kávu.." řekla a se slzami v očích se vrátila ke kávovaru.
Kurt se zoufale podíval na svého přítele a ten mu tiše stiskl ruku.
"Budete to chtít tady nebo ven?" zeptala se tiše Brunetka se smutkem v očích.
"Vezmeme si to s sebou.." řekl Blaine a Shell jen přikývla. Dala na plastové kelímky uzávěr a podala je Blaineovi.
"Doufám, že se zase stavíte.." řekla a podívala se na Kurta.
"Opatruj se.." dodala a na její tváři se objevil slabý úsměv.
"Určitě se zase stavíme.." řekl Kurt a usmál se na brunetku, která stála za pultem.
S těmito slovy, opustili kavárnu a zamířili do Central parku.


____________________________
Nikola






Ve vteřině 7.

20. září 2012 v 17:00 ° Ve vteřině °

Ve vteřině 7.




"Tak konečně půjdeme domů, těšíš se?" zeptal jsem se Kurta, když jsem mu pomáhal balit věci.
"No já domů spíš pojedu, ale už se těším.." řekl Kurt a když jsem se na něj omluvně podíval, usmál se. "Je to sice trochu těžký a taky mi ten vozík překáží, ale nic jinýho mi nezbývá.."
"Klidně tě budu nosit." řekl jsem s úsměvem a stoupl si k němu. "Mě bude momentálně stačit, když mi dáš pusu." řekl Kurt a když jsem se k němu naklonil, jeho ruce si mě přitáhli ještě blíž. Když jsme se odtáhli, Kurt se na mě zadíval svýma pomněnkovýma očima a usmál se.
"Tak pojedeme?" zeptal jsem se, když jsem pohlédl na tašky, které leželi u dveří.
"Asi jo.." řekl Kurt a rukama chytil kola svého vozíku.
"Hodím tašky do auta a pak pro tebe příjdu.." řekl jsem, když jsem otevíral dveře. "Zvládnu to.." ujistil mě Kurt a vyjel ze dveří. "Já vím ale.." nestihl jsem to dokončit, protože mi Kurt skočil do řeči. "Jo počkám tu na tebe. Jen se jdu ještě rozloučit s doktorem." řekl a rozjel svůj vozík, se kterým se za poslední týden celkem zžil. Koukal jsem za ním, dokud nezajel za roh. Zhluboka jsem se nadechl, popadl tašky a odešel k autu.
Kurt to celé nakonec vzal celkem dobře. První noc sice celou probrečel, ale poté se zdál v pohodě. Když jsem se ho ptal, co se stalo, řekl jen, že ho to posílilo a že nemá čas brečet a užírat se. Byl ohromně silný. Obdivoval jsem ho. Když jsem u něj seděl přemýšlel jsem, jestli bych i já byl tak silný a dokázal brát vše s nadhledem jako on. Když jsem se vracel na chodbu uslyšel jsem Kurtův smích. Přišel jsem až k nim a tiše jsem doktora pozdravil. "Kurt mi povídal, jak se těší domů a jak si zajde do divadla..." řekl doktor Monthey.
"Nezajdu, ale zajedu.." řekl Kurt s úsměvem a podíval se na mě. "Půjdeš semnou, že Blaine?"
"Samozřejmě, půjdu, klidně i pojedu rád.." řekl jsem a políbil svého modrookého přítele do vlasů. "Dobře Kurte, takže za měsíc na kontrolu a pak se domluvíme na rehabilitace ano?" zeptal se doktor, když Kurtovi podával svou vizitku.
"Dobrá, budu se těšit.." řekl Kurt a usmál se.
"To já taky, tak se zatím opatrujte.." dodal ještě a s úsměvem odešel.
"Tak teď už můžeme jet domů?" zeptal jsem se Kurta, který se rozhlížel po chodbách.
"Jo.. pojeďme.." řekl a já se i s Kurtem rozjel k výtahu.
.
"V pohodě?" zeptal jsem se Kurta, když jsem otevíral dveře našeho bytu.
"Jo jasně.." odpověděl a pokusil se usmát.
"Díky bohu, že jsi trval na tak velkém a prostorném bytě.." podotkl jsem, když se Kurt vydal do kuchyně.
"Jo a vidíš, že i ta vana k něčemu je.." usmál se a podíval se na mě.
"No, na tu jsem si stěžoval jen do té doby, než jsi mi ukázal její výhody.." zasmál se Blaine a zamilovaně se na Kurta podíval.
"Ty jsi strašnej Blaine.." řekl Kurt, kterému se na tváři objevili červené fleky..
"Možná jsem strašnej, ale miluju když se červenáš.." dodal jsem a políbil jej na tvář.
.
"Tak máš hlad?" zeptal se pochvíli Blaine, když jsme vybalili Kurtovi tašky.
"No něco bych asi snědl.." řekl Kurt a dojel k lednici.
"Ehhmmm.. no já doma moc nebyl, takže tam nic není, ale skočím nakoupit.." řekl rychle Blaine a omluvně se na Kurta podíval.
"No to nevadí, tak si něco objednáme.." řekl a už vytahoval telefon.
"Čínu nebo pizzu?" zeptal se modrooký mladík s úsměvem.
"Mě je to úplně jedno..." řekl Blaine, který ho mezitím políbil na krk.
"Tak čínu.." řekl Kurt a vyťukal číslo nedalekého bistra.


"Hmm bylo to výborné. Konečně normální jídlo.." řekl Kurt, když dojedli.
"Zítra ti něco uvařím." řekl Blaine a chytil Kurta za ruku.
"Tak to se těším, co bude dobrého?" zeptal se zvědavě.
"To ještě nevím, ale zítra stejně musím nakoupit tak jestli máš nějaké speciální přání.."
"Nechám to na tobě.." dokončil debatu o jídle Kurt a Blaine se na něj usmál.

"Nepotřebuješ s něčím pomoct?" zeptal jsem se Kurta, když jsme dojedli.
Ten jen zakroutil hlavou a dál pozoroval reality show v televizi.
"No nejspíš bych potřeboval pomoct.." řekl pochvíli Kurt a začal červenat. "...v koupelně, rád bych se vykoupal, ale nohy mě tam asi neodnesou. Tak jestli bys mi prosím .."
"Jasně Kurte, vždyť to je samozřejmost.." řekl Blaine s úsměvem a políbil Kurta do vlasů.
"Děkuji.." řekl zoufale Kurt a vděčně se na svého kudrnatého přítele usmál.
Když kudrnatý mladík pozoroval jak jeho přítel zápasí s kalhotami, musel se pousmát.
"Ukaž, pomůžu ti.." řekl jsem a podíval se na svého přítele.
"Kurte co je?" zeptal se, když viděl, že modré oči jeho přítele už zase přetíkají slzami.
"Strašně se Ti omlouvám, jsem neschopný. Ani kalhoty si nevysleču.." řekl a pak se odmlčel, když se z jeho očí se vylila další vlna slz.
"Kurte, vždyť mě to nevadí..." řekl jsem a setřel mu slzy, které mu tekly po tváři.
"Teď ti to nevadí, ale co na to řekneš zítra, za rok, nebo třeba za pár let, když se z toho pitomýho vozíku už nezvednu." zakřičel a zoufale zakroutil hlavou.
"Když se z toho pitomýho vozíku nezvedneš, tak ti prostě každý den rád pomůžu a se vším." řekl jsem a zadíval se mu do očí.
"Připadám si úplně nezchopný a bezcenný.." zašeptal a objal mě kolem krku.
"Tohle už nikdy neříkej Kurte. Pro tátu, Carol a ani pro mě nikdy nebudeš neschopný, nebo bezcenný. Pamatuješ jak jsi se tenkráte staral ty o mně, ještě na střední, když jsem mě pustili z nemocnice? Byl jsi tam pro mě víc než rodiče, než kdokoliv jiný. Tak teď jsem tu já pro tebe.."
"Děkuji.." zašeptal. "Tak jdeme si dát horkou vanu?" zeptal jsem se a když jsem viděl úsměv na Kurtově tváři, nemohl jsem odolat a políbil ho. Když jsem ucítil jeho horký dech, a jeho rty na mém krku, musel jsem se usmát. "Co je?" zeptal se Kurt a vykulil své modré oči.
"První si dáme tu vanu. Na tohle budeme mít celý večer.." řekl jsem a políbil Kurta na jeho špičatý nos. "Tak dobře, ale nevím, jestli to víš, ale nohy nejsou to jediné, co je teď hodně nepříjemné, minimálně na pohled." řekl Kurt a vyslékl si triko.
Znovu jsem uviděl tu obrovskou jizvu, která se táhla přes celý hrudník.
"Víš, ta jizva je vlastně krásná.." řekl jsem a klekl si ke Kurtovi.
"To si nemyslím, je ohyzdná. Už nikdy nemůžu být bez trika nebo dokonce v plavkách." řekl s bolestí v hlase.
"Ta jizva je důkaz, že jsi bojovník a že nikdy nic nevzdáš. Mě se navíc líbí.." řekl jsem a zadíval se na Kurtovu nahou hruď. "Jsi pořád stejně dokonalý." řekl jsem a pak se zvedl a přešel ke dveřím koupelny.
"Dáme konečně tu vanu ne?" zeptal jsem se a Kurt se s úsměvem roztlačil vozík směrem ke mně. "Jo, už se těším do postele.." řekl, když byl u mě.
"To já taky.." řekl jsem.

.

"Víš, vlastně jsem tě vždy chtěl vzít do náruče, ale nikdy jsem se k tomu neodvážil." zasmál se Blaine, když vzal Kurta do náruče a přenesl ho k jejich obrovské posteli.
"Ani nevíš, jak si to užívám.." zasmál se Kurt a vtiskl mi polibek na tvář.
"Ty jsi fakt neodolatelný.." řekl jsem, když jsem ho položil na postel.
"Podáš mi prosím ještě tričko? Je na židli. " zeptal se Kurt, který se z postele zamilovaně díval na svého přítele. Já triko mít nemůžu a ty jo? To je trochu nespravedlivé." řekl jsem a přilehl si ke Kurtovi.
"Nechci, aby ses musel dívat na tu jizvu." řekl a smutně se na mě podíval.
"Přece jsem ti říkal, že mi nevadí." řekl jsem a políbil ho po celé délce jeho jizvy.
"Miluji tě.." zašeptal a přitáhl si mé rty k těm jeho.
"Taky tě miluji.." zašeptal jsem mezi polibky a ucítil jak Kurtovi prsty putují po mé nahé hrudi. "Strašně mi chybělo to teplo tvého těla.." zašeptal a usmál se.
"To víš, mám ho narozdávání. Jsem jak přehřátý radiátor.." řekl Blaine a společně s Kurtem se začali smát.
"Myslím, že i radiátory se potřebují vyspat.." řekl Blaine pochvíli, když Kurt mlčel a jen tak jezdil prsty po Blaineové hrudi. "Jo, jsem nějakej utahanej.." řekl Kurt a přitulil se ke svému kudrnatému příteli, který kolem něj ovinul ruce a vtiskl mu polibek do vlasů na dobrou noc.



___________________________
Nikola

Za podporu a komentáře děkuji.
Ani nevíte, jak potěší, když víte, že to někoho baví.. ;)



Ve vteřině 6.

18. září 2012 v 18:30 ° Ve vteřině °

Ve vteřině 6.



Opět jsem byl v nemocnici. Kurt se po druhé operaci cítil den ode dne lépe a pořád mi opakoval, že mám jít domů, ale já jsem ho nechtěl nechat samotného. Proto jsem téměř každý večer přespával na pohovce v jeho pokoji.

"Blaine?" uslyšel jsem tichý hlas a s trhnutím jsem se rozhlédnul kolem sebe.
"Ano Kurte?" zeptal jsem se a přišel k jeho posteli. Posadil jsem se k němu a chytil jeho ruku do své. "Bolí tě něco?"
"V rámci možností je mi skvěle, jen mám pocit, že se mi nevrací cit do nohou. Vlastně je vůbec necítím, mohl by jsi prosím zavolat doktora?" zeptal se modrooký mladík a s mírným úsměvem se na mě podíval. Zato já přimrzl jak socha. Kurt to ještě neví, kdo by mu to taky řekl, když ještě téměř před dvěma týdny byl na pokraji smrti.
"Blaine?" zeptal se Kurt a stiskl svému příteli ruku.
"Hmm.. promiň, zamyslel jsem se. Už jdu.." řekl jsem a rychle vyšel na chodbu. Už zase jsem cítil, jak se mi do očí hrnou slzy. Ale nemohl jsem brečet. Né teď. Kurt bude potřebovat oporu, a né aby utěšoval on mne.
"Pane doktore?" zastavil jsem muže v bílém plášti.
"Dobrý den Blaine." odpověděl doktor Smith. "Je Kurt v pořádku? Vypadáte neklidný.."
"Říkal, že vás mám sehnat. Pořád, už dva dny opakuje, že vůbec necítí nohy. Nevím co mu mám pořád říkat a dnes mě navíc poslal pro vás. Nejspíše si chce promluvit." řekl jsem jedním dechem.
"Hmm.. dobře, stejně příští týden bude nejspíše propuštěn do domácího ošetřování takže je jedno, kdy se to dozví. Vraťte se zaním. Zajdu pro kartu pana Hummela a příjdu za vámi." řekl doktor a odešel.
Já zůstal stát na chodbě jako opařený. Už zase jsem cítil jak mi slzy máčí obličej. Nechápal jsem, jak může být doktor tak klidný, když má říct muzikálovému zpěvákovi, že možná nebude několik měsíců, nebo roků chodit.
"Bože.." řekl jsem a zhluboka se nadechl. Utřel jsem si slzy rukávem mikiny a vydal se zpět do Kurtova pokoje.
"Tak co?" zeptal se modrooký mladík, když jsem si k němu opět přisednul.
"Říkal, že zajde pro tvou kartu a příjde." odpověděl jsem a zadíval se na naše propletené prsty.
"Co je Blaine?" zeptal se naléhavým hlasem Kurt a zvedl mi bradu, čímž mě donutil, podívat se, do jeho modrých očí. "Nic, jen tě strašně miluji.." řekl jsem a vtiskl mu polibek do dlaně.
.
"Dobrý den Kurte.." pozdravil doktor, když vešel do pokoje.
Kurt jen přikývl na pozdrav. "Blaine říkal, že necítíte nohy tak jsem si o tom přišel promluvit." řekl doktor Smith a přisunul dvě stoličky blíže ke Kurtové posteli.
"Naco dvě židle?" zeptal se Kurt a nechápavě se na mě podíval. Já jsem jen pokrčil rameny a podíval se na doktora. "Příjde ještě pan doktor Monthey, který mi asistoval při operaci.
V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a pak se otevřeli dveře. "Dobrý den. Jsem doktor Monthey, těší mne.." řekl a přisedl si na volnou židli.
"Tak už jsme tu všichni, tak myslím, že můžeme začít.." řekl nervozně Kurt a já mu stiskl ruku.
"Jako první Vám musím Kurte říct, že jste měl velké štěstí, že jste tuhle nehodu přežil, ovšem následky se nejsou zranění. To, že necítíte nohy je příčinou toho, že obě dolní končetiny jste měl doslova rozdrcené. Všechno jsme sice narovnali a dali do původního stavu, ale teď uvidíme jak se vše shojí." řekl doktor Smith a podíval se na svého kolegu, který přikývl a pokračoval. Kurt se na mě se strachem v očích podíval a mně se oči zalili slzami. Rychle jsem zamrkal a sevřel Kurtovu ruku silněji.
"To, že v nohou nemáte cit, je důsledek potrhaných nervů, které samozřejmě vedou až do mozku, který je ovládá. Vše co se dalo jsme napravili, ale teď můžeme jen doufat, že se vše shojí a po dvou měsících budete schopen nastoupit na rehabilitace, kde se pokusíme nohy rozhýbat."
Celou dobu do oba doktoři mluvili jsem koukal na Kurta. Jeho oči se pomalu zalévali slzami. Viděl jsem, jak si skousnul ret, aby se nerozplakal nahlas.
"Pokusíte se ... dobře.. a pro mě to znamená .." řekl Kurt tiše a stále se upřeně díval na muže v bílích pláštích.
"Že do té doby budete na vozíku." odpověděl doktor Monthey rychle a podíval se na Kurta, kterému už po tvářích stékaly proudy slz.
"Jak dlouho.." zeptal se mezi vzlyky.
"To nevíme, možná několik měsíců, rok, nevíme. Ještě jednou vám říkám, že jste měl štěstí. Po takové nehodě, většinou musíme dolní končetiny amputovat..."
"Tohle prosím neříkejte." řekl Kurt a zavřel oči.
"Takže ani vy nemůžete vyloučit, že na vozíku zůstanu už napořád." řekl pochvíli Kurt, a opět otevřel své oči, do kterých se stále hrnuly další a další slzy.
"Je mi to líto, ale právě teď nevíme nic.." řekl doktor Smith a soucitně se na Kurta podíval.
"Můžete mě tu nechat jen s Blainem?" zeptal se Kurt a poprvé od začátku rozhovoru se na mě podíval.
"Samozřejmě, kdyby něco, zvoňte na sestru.." řekli a odešli.
.
Nastalo ticho. Kurt stále tiše plakal a já nevěděl co říct.
"Kurte, zvládneme to. Vždy jsme tol přece zvládli.." začal jsem a pohladil svého přítele po tváři.
"Ano, vždy jsme to zvládli, ale teď budu na vozíku. Prostě mrzák. M-R-Z-Á-K, víš co to znamená?" zakřičel Kurt stále se slzami v očích.
Nebyl jsem schopen slova, ale Kurt překvapivě pokračoval.
"Kdo bude chtít mrzáka. Už žádnou roli nedostanu. Takže budu bez práce a vůbec bych se nedivil, kdybys mě opustil i ty." Když se odmlčel sklopil hlavu a rozplakal se. Tentokrát ale naplno.
"Kurte, sakra co to povídáš?" zeptal jsem se naštvaně a uchopil jeho tvář do dlaní.
"Podívej se na mě Kurte Hummele.." řekl jsem taky naštvaně, když měl stále zavřené oči.
"Kurte, to co ti pořád opakuju platí. Miluji tě. A tohle je prostě jen další zkouška našeho vztahu, kterou překonáme jako všechny ostatní.." řekl jsem a políbil svého přítele na rty.
Teprve potom otevřel oči, které byly plné bolesti a utrpení.
"Taky tě miluji. Jenom se strašně bojím..." vzlykl Kurt a já nemohl dělat nic jiného, než ho obejmout.



_________________________________
Nikola

Každý komentář potěší ... Jsem ráda, že Vás to baví a děkuji, že mi dáváte chuť dál psát.
! V PŘÍŠTÍM DÍLE PŮJDE KURT KONEČNĚ DOMŮ !

Plán dalších dílů..

17. září 2012 v 21:00 ° Novinky na Blogu °

Plán dalších dílů "Ve vteřině"

aneb čtěte dál, jestli se chcete dozvědět, kdy budou zveřejněny další díly povídky Ve vteřině...




Lea (Rachel) tweetovala

17. září 2012 v 20:20 ° Ostatní z GLEE °

Lea (Rachel) tweetovala fotku s Chrisovým (Kurt) kocourem.

Také přidala fotku, kde jsou s Chrisem na natáčení glee. (Oba opět na střední)


Ve vteřině 5.

16. září 2012 v 17:00 ° Ve vteřině °

Ve vteřině 5.




"Kurte, jsem tady.." řekl Blaine, když vešel do nemocničního pokoje.
"Ahoj." ozval se slabý hlas jeho přítele.
"Jak ti je?" zeptal se kudrnatý mladík a starostlivě si sedl, ke svému příteli na postel.
"Bylo mi i líp.." řekl Kurt a pokusil se usmát.
"Zavolám sestru, ať ti dá něco proti bolesti.." řekl Blaine a už se zvedal k odchodu, když ho Kurt zarazil. "Zavolám ji pak sám. Nechci teď spát, když jsi tu semnou."
"Hmmm dobře." řekl Blaine a políbil přítele na čelo. "Už se těším, až tě budu mít doma." dodal Blaine a usmál se na svého přítele, který ležel na nemocniční posteli a ač už uběhnul týden od nehody, stále byl nezvykle bledý a kruhy pod očima dokazovaly, že je stále hodně vyčerpaný.
"Já se také těším. Tady mi to už leze na mozek.." řekl Kurt a bolestivě se nadechl.
"Kurte, já tu sestru zavolám.." řekl Blaine, když uviděl výraz ve tváři svého přítele.
Ten jen tiše přikývl.
Blaine klikl na tlačítko u Kurtovi postele a netrpělivě čekal. Po chvíli se už otevírali dveře, ve kterých stála sestra.
"Děje se něco?" zeptala se a koukla na Kurta.
"Nevím, nemůžu se pořádně nadechnout.." řekl tiše Kurt a zavřel oči.
"Možná se nějaké vaše nalomené žebro opět zlomilo a může nějak omezovat vaše dýchání. Vezmu vás na rendgen a poté, jestli se mé obavy potvrdí, budete muset na sál." řekla a podívala se na Blainea. "Myslím, že můžete jít domů. Pan Hummel půjde na vyšetření a vy potřebujete spát." řekla sestra a soucitně se na Blainea usmála.
"Počkám tu na něj.." řekl Blaine a posadil se na lenošku v Kurtově nemocničním pokoji.
"Dobře.." odpověděla a odešla.
"Má pravdu, měl by jsi jít domů a vyspat se.." řekl Kurt a podíval se na Blainea svýma modrýma očima.
"Vyspím se klidně i tu a navíc, nechci tě nechávat samotného. Už jednou jsem tě málem ztratil..." řekl Blaine a přešel ke svému příteli, kterého chytil za ruku.
"Navždy spolu, pamatuješ?" zeptal se Blaine s úsměvem a zalíbeně se na Kurta podíval.
Ten přikývl a zavřel oči. "Dobrý večer pane Hummele, tak půjdeme na ten rendgen ať víme co a jak.." řekl doktor, když vešel do pokoje.
"Dobře.." řekl tiše Kurt, ale oči nechal zavřené.
"Budu tu, až tě přivezou zpět.." zašeptal jsem Kurtovi a políbil ho do vlasů.
.
"Můžu s váma mluvit pane Andersone?" zeptal se doktor, když sestra odvezla Kurta na vyšetření.
"Jsem Blaine.." řekl jsem a podal doktorovi ruku.
"Těší mě, no chtěl jsem s vámi mluvit o vašem příteli. Pokud půjde dnes na operaci, kvůli zlomenému žebru, rovnou se pokusíme narovnat kosti v nohou. Tahle operace by ho stejně brzo čekala. A také se potom ukáže, jestli bude schopen chodit." To když dořekl ucítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Zamrkal jsem a zhluboka jsem se nadechl.
"Samozřejmě, dělejte co je potřeba.." řekl jsem a podíval se na prázdnou stěnu pokoje.
Najednou jsem uslyšel zapípání a doktor vytáhl mobil a jen co se koukl na displey, zase ho zastrčil do kapsy.
"Musí na operaci, jedno žebro znovu zlomené a jedno nalomené. Takže .." řekl a odmlčel se.
"Jo já vím. Počkám tu.." řekl jsem a posadil se zpět na lenošku.
"Pokud trváte na tom, že domů nepůjdete, nutit vás nemohu. Tak se alespoň natáhněte. Řeknu sestře, ať vám donese nějakou deku. A teď mě omluvte, musím na sál.." řekl a vyšel ze dveří.
Ještě chvíli jsem zíral na prázdné místo, kde před pár minutami ještě ležel Kurt.
Zachvíli přišla mladá sestřička, kterou jsem tu ještě neviděl a podala mi deku.
Poděkoval jsem a sotva se za ní zavřeli dveře, lehl jsem si na pohovku a usnul.




Když jsem se probudil, ucítil jsem bolest za krkem.
"Co jiného jsi čekal?" ozval se hlásek uvnitř mé hlavy.
Podíval jsem se okolo sebe. Kurt ležel tam, jako vždy. Podíval jsem se na hodinky, které ukazovali čtyři ráno. Vstal jsem proto z pohovky a vyšel na chodbu.
"Hledáte někoho?" ozval se zamnou ženský hlas a když jsem se otočil, spatřil jsem onu mladou sestřičku, která mi včera večer donesla deku.
"Dobrý, ehmm.. hledám doktora Smitha, který operoval Kurta Hummela." odpověděl jsem.
"Dobře, pojďte do sesterny, uvařím vám kafe a zavolám pana doktora."
"Děkuji.." odpověděl jsem a vydal se za ní.
.
Když jsem se posadil na měkkou pohovku na sesterně, opět na mě začala padat únava. Když předemne sestra postavila velký hrnek s kávou vděčně jsem se na ní usmál.
"Vydržte tady, zavolám doktora Smitha." řekla a vyšla z pokoje.
Nervozně jsem poklepával prsty na hrnek a když se otevřeli dveře, s trhnutím jsem se otočil.
"Dobré ráno Blaine.." řekl doktor a posadil se naproti mě.
"Dobré, jak Kurt dopadl?" zeptal jsem se s obavami v hlase.
"Zlomené žebro opravdu blokovalo správné funkci plíce, ale to jsme už napravili. Kosti v nohou jsme také napravili a myslím, že se nám to povedlo, asistoval mi velmi šikovný doktor pan Monthey, nejspíše na něj narazíte, bude se totiž teď více věnovat panu Hummelovi. Ale stále nevíme, jestli bude Kurt schopen chodit, protože poškození bylo rozsáhlé, ale jsme si jistí, že časem se mu to určitě podaří."
"Časem? To znamená, že .." odmlčel jsem se, protože jsem cítil, jak se mi do očí hrnou slzy.
"Bude docházet na rehabilitace a až čas ukáže, jestli to bude mít výsledky."
"Takže bude na vozíku?.." zeptal jsem se roztřeseným hlasem a podíval se na doktora.
"Nejspíše ano.. ale pevně věříme, že to bude jen doččasně"
"Na jak dlouho?" přerušil jsem doktora, ač jsem věděl, že je to neslušné stejně jako ton hlasu, kterým jsem s ním mluvil. Ale nemohl jsem si pomoct. Byl to přece Kurt, můj Kurt.
"To nemůžeme nyní určit, možná měsíc, rok, nebo.."
"Dobře, půjdu teď za ním.." řekl jsem a vyšel z místnosti.
Cítil jsem, jak mi slzy stékají po tváři. Pořád jsem slyšel hlas doktora Smytha. "Možná měsíc, rok, nebo.. nebo co? Nebo napořád?" moje vnitřní já šílelo. Nechápal jsem, proč zrovna on. Když jsem znovu vešel do jeho pokoje a viděl, jak spí, jak jeho srdce tluče v pravidelném rytmu, posadil jsem se k němu na postel a koukal do na jeho dokonalou tvář.
Ať se stane cokoliv, pořád to je Kurt. Je úplně jedno, že má jizvu přes celý hrudník, že možná zůstane na vozíku. Protože jeho modré oči tu budou vždy.
Prostě to oba překonáme a život půjde dál..


_______________________________
Nikola

Děkuji za komentáře a za to, že tuhle povídku čtete, dává mi to chuť psát dál..
Takže děkuji ;)

Ve vteřině 4.

15. září 2012 v 17:00 ° Ve vteřině °

Ve vteřině 4.





"Sestro, co výsledky?" zeptal se doktor, když vešel do pokoje pana Hummela. "Všechno v pořádku, pan Hummel je připraven." řekla sestra a podala doktorovi složky se zdravotním stavem Kurta Hummela. "Dobrá..." zamručel doktor a složky položil na stolek. Vytáhl kapačku a odpojil mladíka od přístrojů, které ho udržovali mimo realitu.
Posadil se na židli k němu a neustále na něj mluvil. Povídal mu o nemocnici, jeho práci a o všem možném. Stále přitom sledoval činnost jeho srdce a tepovou frekvenci.
Když jeho srdce mírně zrychlilo, doktor si uvědomil, že už se Kurt nejspíše probouzí. Proto začal s obvyklými testy vědomí. "Pokud mě slyšíte, stiskněte mi ruku." když se nic nestalo, doktor pokračoval. "Kurte, jestli mě slyšíte, stiskněte mi ruku, právě Vás za ní držím." Když po tomhle pokusu doktor uviděl náznak pohybu prstu, musel se usmát. Sestra stále sledovala činnost srdce a výpis dýchání.
"Výborně. Teď mi ji stiskněte ještě jednou." Takto pokračoval doktor další půl hodinu, dokud Kurt nebyl schopen ohnout všechny prsty, aby doktorovu ruku sevřel.
"Výborně Kurte. Jde vám to skvěle. Teď se vyzkoušejte hluboký nádech a výdech.." Kurt se opět poslušně nadechl a vydechl. "Výborně tak ještě jednou.." řekl doktor a sledoval přístroje.
"Poškozená plíce už se nejspíše zahojila a dokonce bez následků..." řekla sestra a usmála se.
"Výborně. Zase budete moct zpívat Kurte. Také tu je táta s Carol a váš přítel. Všichni jsou na vás moc hrdí. Jste bojovník.." promlouval ke Kurtovi doktor a usmíval se.
Kurtovi víčka se zachvěla, ale neotevřela.
"Ano, jsou tu vaši rodiče, i váš přítel. Všichni o vás měli starost..Váš přítel tu byl pořád, kdyby ho sestra nevyháněla, nejspíše by se tu nastěhoval." pokračoval doktor a uviděl jak se mladík ležící na posteli pousmál.
"Chcete, aby za vámi přišla vaše rodina?" zeptal se doktor a naposled se podíval na přístroje.
Kurtovi rty se otevřeli, ale nic nebylo slyšet. "Pokud chcete, abych zavolal vaši rodinu, zmáčkněte mi ruku.." řekl doktor a když viděl, jak se Kurtovi prsty ohýbají kývnul na sestru, která s úsměvem vyšla z pokoje.
"Dobře, sestřička pro ně šla. Zachvíli příjdou. Vy ale musíte odpočívat, takže hlavně pravidelně dýchejte.

_______________________________________________________
VYPRÁVÍ KURT

Slyšel jsem jak ke mně doktor promlouvá. Pořád mi říkal, že mám stisknout jeho ruku, ale to kruci nejde. Vůbec nad mým tělem nemám kontolu. Pořád jsem se snažil. Poroučel jsem své hlavě, aby sakra už zapla ten mozek a já ho mohl chytit za ruku. I když na Boha nevěřím, v tu chvíli jsem si byl jistý, že je u mě anděl, nebo něco nadpřirozeného, jelikož se mi konečně podařilo pohnout prstem.
"Výborně Kurte.." uslyšel jsem doktorův hlas a v jeho hlase jsem ucítil naději. Naději, že zase budu v pořádku. Když mi začal vyprávět o rodině, o tátovi a Carol, že přijeli a o Blaineovi, který tu strávil celé dny.
Když se mě poté zeptal, jestli chci, aby zamnou má rodina přišla, chtěl jsem mu odpovědět obyčejné ano. Ale nevydal jsem ani hlásek. Doktor to ale pochopil a když se ještě jednou ujistil, že vážně u sebe chci mít mou rodinu, slyšel jsem, jak bouchli dveře a zaposlouchal jsem se. "Sestra pro ně šla.." odpověděl doktor a mě zalil pocit klidu. Poté už jsem ho nevnímal. Čekal jsem jen na dva nejdůležitější muže v mém životě. První byl táta, který mě vždy ve všem podporoval a nikdy se ke mně neotočil zády a druhý byl Blaine. Přesněji můj Blaine. Ten, kterému jsem věnoval kus svého srdce.
Mé myšlenky ovšem přerušil zvuk otevírajících se dveří a já čekal. Když jsem uslyšel kroky, bylo mi jasné, že jsou to oni. "Kurt se ještě probouzí, tak ho ničím nezatěžujte. Musí být v klidu a odpočívat.." uslyšel jsem tichý hlas doktora a poté opět bouchnutí dveří.
"Kurte, chlapečku můj.." uslyšel jsem tátův hlas, ze kterého jsem poznal, že pláče. Chtěl jsem ho utěšit, říct mu, že se z toho dostanu, že to bude dobré, ale nemohl jsem. Mé hlasivky stále nereagovali na mé požadavky. Jediné co jsem cítil bylo, jak něčí ruka sevřela mou dlaň a políbila ji. "Strašně jsme se o tebe báli. Když nám Blaine zavolal, že jsi v nemocnici a že jsi měl nehodu..." tátův hlas se opět umlčel a já věděl že pláče. "Pojď Burte, nech tu chvíli Blaine s Kurtem o samotě.." uslyšel jsem ženský hlas a pak ucítil, jak mi jemné prsty přejeli po tváři. "Hned se vrátíme Kurte, necháme tě s Blaineam o samotě.." řekla Carol a má ruka zase byla sama.
.
"Kurte?" ozval se tichý hlas mého přítele. Ten hlas, který jsem tak miloval a který mě vždy hladil po duši.
"Jsem rád, že budeš v pořádku. Strašně jsi mi chyběl." řekl Blaine a ucítil jsem, jeho polibek na tváři.
"Ať se stane cokoliv, nikdy tě neopustím. Nikdy. Miluji tě.." zašeptal a chytil mě za ruku.
Taky tě miluji. Přál jsem si to vykřičet do světa, nebo to sdělit alespoň mému přítelovi, ale nemohl jsem nic. Cítil jsem se úplně bezmocný. Jen tak jsem ležel a poslouchal. Jediné, o co jsem se mohl pokusit bylo cvičení, které jsem zkoušel s doktorem.
Věděl jsem, že mě Blaine drží za ruku. Pokusil jsem se obmotat prsty, kolem jeho dlaně.
"Kurte, ty mě slyšíš?" ozval se Blaine zlomeným hlasem.
Pokusil jsem se usmát a Blaine stiskl mou ruku silněji.
"Miluji tě Kurte. Tak moc jsem se bál.." řekl a já ucítil další polibek, tentokrát nejen na mé tváři, ale i ve vlasech a nakonec i jeden letmý polibek na rty. Úsměv na tváři mi zůstal.

Podle zvuku jsem poznal, že dveře se opět otevřeli. "Kurt nás slyší. Zmáčknul mi ruku.." řekl Blaine s nakřápnutým hlasem a mně došlo, že nejspíše mu stále tečou po tvářích slzy. Tak moc mu chtěl ty slzy otřít, tak moc jsem chtěl políbit jeho rty. Nic z toho jsem ovšem nebyl schopen udělat. Ikdyž jsem pomalu cítil, jak se mi vrací do rukou cit, stále jsem je nemohl ovládat úplně. Blaine tu semnou ovšem bude navždy. A až budu schopen všeho jako dřív, vezmu si všechno, o čem teď jen sním.




____________________________
Nikola

Jakékoliv reakce, povzbuzení moc potěší.

Také jestli máte zájem, o nějakou JEDNORÁZOVKU na přání, pište si koho v ní chcete a jak chcete, aby to skončilo.

♥ PÍŠU NA PŘÁNÍ ♥

15. září 2012 v 11:00 ° JEDNORÁZOVKY °

Povídky (jednorázovky) na přání ...

Chtěla bych Vám všem poděkovat, že čtete můj blog a nejen mé Klaine povídky. Občas se ale i já potřebuju odpoutat od dané linie, a proto mám na Vás prosbu, nebo vám dávám takovou možnost rozhodovat o mém psaní. Rozhodla jsem se totiž, pro psaní jednorázovek! A to klidně na přání!

Je to naprosto jednoduché... stačí napsat...

"Chtěla bych jednorázovku ..."

(Chtěl bych jednorázovku...) 
A uvidíme, co by se s tím dalo udělat ;)


Jen mi prosím napište pár faktů, o které bych se mohla opřít, kterých bych se mohla držet.
Jaký ... PÁR/POSTAVY
Jaké ... MÍSTO KONÁNÍ
V jakém ... ČASe
Jaký ... KONEC


Takže pokud máte zájem a nápady, PIŠTE! Budu jen ráda.
A o tom, jak na tom s povídkou jsem vás budu určitě informovat! :*


Děkuji, Váš Nikísek :*