Oba v nemocnici

25. srpna 2012 v 16:15 |  ° Navždy spolu (Klaine) °
(Proč je Kurt v nemocnici, najdete v předchozí kapitole "Nemoc")

Oba v nemocnici

(vypráví Blaine)




Když jsem odešel od Kurta, nemohl jsem uvěřit tomu, co Sebastian udělal. Ano, věděl jsem už od první chvíle, že to není žádný svatoušek, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by byl schopný udělat něco takového. To, že napsal sms mým jménem bych možná ještě skousnul, ale to co napsal Kurtovi, takové hlouposti stylu, že mě do pololetí získá a že Kurt je nule a podobně. To mě opravdu vytočilo.
Byl jsem tak naštvaný, že jsem si připadal jak býk v aréně. Nastoupil jsem do auta, zešlápl plyn a ujížděl směrem k Daltonu. Chtěl jsem si to vyřídit jednou pro vždy a navíc jsem měl i vztekem zatemněnou mysl.
Když jsem zaparkoval, rychlým krokem jsem se vydal ke společenské místnosti. Rozrazil jsem dveře a pohledem přejel po místnosti.
Nebyl tam. Otočil jsem se, ale když jsem ucítil ruku na rameni otočil jsem se.
Stál u mě Nick s Thomem a nechápevě a trochu vyděšeně na mě koukali.
"Blaine? Co se děje?" zeptal se Nick a vyděšeně se na mě díval.
"Kde je Sebastian?" zeptal jsem se a nereagoval na jeho otázku.
"Asi na pokoji. Proč? Co se sakra děje Blaine?" zeptal se znovu Nick.
"Kde bydlí?" zeptal jsem se a konečně se mu podíval do očí.
"Kurt je v nemocnici. Chci si jen promluvit se Sebastianem. Jaký má číslo pokoje Nicku!" řekl jsem naláhavě.
"Bydlí na pokoji 106, zastav se pak ještě za náma ano?" řekl Thom a pustil jeho rameno.
Nepřítomně jsem přikývl a vydal se k Sebastianovi na pokoj.
Když jsem došel před pokoj 106 ani jsem se nezastavil, nezaklepal, prostě jsem tam drze vstoupil.
"Co to sakra je?" zařval Sebastian, když mě ale uviděl, zlost zmizela a na tváři se mu rozjasnil úsměv. "Věděl jsem, že příjdeš. Má nabídka stále platí. Řekl a přišel ke mně. Já stále stál u dveří a když se ke mně přiblížil jen na pár centimetrů nebylo to nejpříjemnější. Než jsem stihl něco říct přitiskl své horké rty na mé. Když jsem ho odstrčil nechápavě se na mě podíval. "Tak proč tu jsi?" Zeptal se a znovu se ke mě přiblížil.
"Protože jsi kretén.. Kurt je v nemocnici" řekl jsem a snažil se sklidnit, abych mu jednu nevrazil a nepokazil jeho dokonale arogantní výraz.
"A za to snad můžu já?" zeptal se a nevěřícně zakroutil hlavou.
"Né uplně, ale máš na tom podíl.." řekl jsem a nespouštěl z něj oči.¨
"Ze všeho se složí, je vážně jak ženská. Nechápu jak s ním můžeš být. Blaine podívej se na sebe. A podívej se na něj. Vždyť je úplná nula." řekl Sebastian a vítězně se usmál.
Místo nějaké blbé poznámky, kterou by ani nezaregistroval jsem ho praštil pěstí do nosu.
"Kurva co děláš!" zařval na mě a chytil si nos, ze kterého mu valila krev.
"Ty se chceš prát? Myslíš si, že vyhraješ?" zeptal se a posměšně se usmál, když do mě strčil a já zavrávoral.
"Víš co, to asi nemá cenu. Prostě nech mě i Kurta na pokoji" řekl jsem a otočil se k odchodu. "To si myslíš, že mi rozbiješ nos a pak jen tak odejdeš?" zeptal se a v tu chvíli mě chytil za ramena a práskl semnou o zeď, a hlavou jsem se bouchnul do poličky. Cítil jsem, jak mi začala z hlavy tíct krev. "Doprdele.." pomyslel jsem si v duchu...
"Nerozmyslel sis to? Dávám ti ještě jednu šanci." řekl s úsměvem a chytil mě za čelist a čekal na mou odpověď. Strašně se mi točila hlava, myslel jsem, že omdlím. "Ne! Miluji Kurta" řekl jsem tak nahlas, co to jen šlo.
Chytil mě za paže, když se mi podlamovaly nohy a držel mě tak pevně, že jsem věděl, že tam budu mít modřinu. "Jsi vážně ubohej" řekl a vystrčil mě ze dveří. Nemohl jsem se udržet na nohou, tak jsem klesl na podlahu. Cítil jsem se strašně. Bylo mi na zvracení, a z hlavy mi tekla krev. Seděl jsem na chodbě a nevěděl co mám dělat. Vytáhl jsem mobil a vytočil Nicka. "Blaine?" ozvalo se po prvním zazvoněním. "Přijď prosím. K Seba..." můj hlas se zlomil a nemohl jsem dokončit větu. "Blaine, Blaine!! Co je?" slyšel jsem, jak ke mě někdo běží, ale neviděl jsem tváře, ani jsem nemohl rozpoznat hlasy. Najednou se vše stratilo ve tmě.


(POV Kurt)

Ležel jsem na posteli a povídal si s Quinn. Nikdy bych neřekl, že zrovna ona se tu potají přikradne. Byl jsem ale rád, že tu byla. Měl jsem ji rád a navíc jsem aspoň nemusel být sám. Tátu jsem poslal domů, nechtěl jsem aby další noc spal v nepohodlném křesle.
Quinn mi vyprávěla, že v Glee pořád zkouší na svatbu a že to bude bomba. Taky prý pro mě chystají malinkaté překvapení. Co to je jsem z ní nevymámil. Prý to ani Rachel neřekli, protože ona by to tajemství hned všem vyžvanila. Musel jsem se zasmát, věděl jsem, že má totiž pravdu. Měl jsem Rachel rád, ale občas opravdu nevydržela s pusou na zámek.
Bylo něco po osmé večer, když se i Quinn chystala k odchodu. Najednou ale do pokoje vešla sestra a trochu vyděšeně se na mě podívala. "Omlouvám se, vím, že tu nemám být, ale donesla jsem Kurtovi jen nabíječku na mobil a časopisy, aby měl co číst." řekla pohotově Quinn a ze své kabelky vytáhla spoustu časopisů a s úsměvem mi je podala.
"Počkejte slečno, myslím, že by teď Kurt neměl zůstat sám, nemám pro něj totiž nejlepší zprávu." řekla sestra a nervozně se na mě podívala.
"Samozřejmě, klidně tu zůstanu i přes noc. Co se děje?" řekla a chytla mě za ruku, kterou nervozně stiskla.
"Chci se jen první ujistit, jelikož nejste rodina. Vy jste přítel Blainea Andersona? zeptala se a podívala se na mě. Nebyl jsem schopen slova a jen jsem přikývl.
"Před chvílí ho nějký Nick s Thomem přivezli sem do nemocnice. Je v ambulanci. Má nejspíše otřes mozku a tržnou ránu na hlavě, kterou mu teď doktor zašívá. Jediné na co si vzpomíná je, že šel na Dalton za nějakým Sebastianem a pak jen pořád opakoval, že musí mluvit s Kurtem Hummelem." řekla a odmlčela se.
Nevěděl jsem co říct, nevěděl co dělat. Přístroj, který měřil můj tep opět začal pípat. "Snažte se uklidnit Kurte." řekla nervozně a ťukala do přístroje.
Quinn se na mě dívala a obejmula mě když mi do očí opět, jako už tolikrát za poslední dva dny vtékaly slzy. "Zvládnete to? Nebo chcete prášek na spaní?" zeptala se starostlivě sestra. "Zvládnu to." řekl jsem odhodlaně a utřel si slzy.
Když sestra odešla Quinn se mě tiše zeptala. "Ty víš, proč šel za Sebastianem na Dalton?" "Tuším." řekl jsem a podal jí mobil, aby si mohla přečíst sms, které mi Sebastian poslal.
"Ohhh to snad ne. Co si o sobě ten kluk myslí." řekla naštvaně.
"Klid Quinn, už mi snad nikdy nenapíše, poprosil jsem Blainea, aby mi bloknul jeho číslo.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. "Dále" řekla Quinn, která právě pokládala můj mobil zpět na noční stolek u postele.
"Nazdrar Kurte.." řekl Nick. "Co jsi dělal chlape.." zeptal se Thom, který se objevil hned zaním. "Ahoj kluci.." řekl jsem a usmál se.
"Vy jste se s Blainem na pobytu v nemocnici snad domluvili. On tu musí aspoň týden zůstat." řekl Nick. "Je to vážné?" zeptal jsem se opatrně, ale nevěděl jsem jistě, jestli opravdu chci znát odpověď. Quinn to nejspíše poznala protože mě silněji stiska ruku.
"Má otřes mozku a nalomené žebro. Popral se totiž se Sebastianem." řekl Thom a přisunul si židli k mé posteli. "On tě opravdu miluje, doufám, že to víš Kurte a že víš i to, že se Sebastianem se popral jen kvůli tobě a kvůli tomu, co ti psal." řekl Nick a soucitně mi stiskl rameno. "Ale máme i jednu dobrou zprávu.." řekl Thom a pousmál se. "Blaineovi ten box přece jen byl k něčemu platný. Sebastianovi zlomil nos. A pořádně. Bude muset na operaci, aby mu ho srovnali.." řekl a usmál se.

Když kluci odešli, zůstali jsme s Quinn sami. "Mám tu zůstat?" zeptala se.
"Ne, běž domů, zítra musíš do školy a někdo to musí říct všem ve sboru." řekl jsem a usmál se. "Šetři se Kurte, zítra za tebou zase příjdu. A chce příjít i Rachel s Finnem a Puck. Tak jestli by ti to nevadilo.." řekla s nadějí v hlase a já s úsměvem přikývnul.
"Tak zítra.." řekla, políbila mě na tvář a s úsměvem odešla.

Když jsem byl konečně sám, přemýšlel jsem o mě a o Blaineovi. Vzpomínal jsem, jak jsme se seznámili, na náš první polibek a na to, jak kvůli mě přestoupil na školu, kde to schytává tříští. To vše jen kvůli mě. Jak jsem na to mohl zapomenout a věřit smsce od nějakého kluka, kterého jsem nikdy neviděl. Když jsem si uvědomil, že se kvůli mě Blaine porval, zprvu mi to zalichotilo, ale když jsem si pak uvědomil, že leží vedle na pokoji s otřesem mozku a nalomeným žebrem.
Musel jsem ho vidět. Natáhl jsem se pro tlačítko na sestru a stiskl. Zachvíli, když sestřička přišla nesla mi vodu a prášky na spaní. "Už se vám to nese Kurte.." řekla a usmála se. "No, já nechtěl prášky na spaní.." řekl jsem a podíval se jí do očí. "Vím co chcete, ale nejsou návštěvní hodiny a vy to moc dobře víte. Už to, že tu za vámi byli přátelé tak pozdě nebylo správné." řekla přísně, ale soucit v jejích očích mě chápal.
"Víte, že se mu to stalo, kvůli mě? Popral se kvůli klukovi, který mě a Blainea chtěl rozdělit." řekl jsem a naposledy jsem se na ni podíval svýma modrýma, psíma očima.
"Máte půl hodiny. Maximálně!" řekla a usmála se. "A musíte mi slíbit, že se nebudete rozrušovat. Řekla a odpojovala přístroj, který kontroloval můj tep. "Slibuji.." řekl jsem a vděčně se na ni podíval. "Tak pojďte, zavedu vás, leží o dva pokoje dál." řekla a pomohla mi vstát. "Zvládnu to.." řekl jsem jí a pomalým krokem jsem se ujistil, že mluvím pravdu. Přikývl jsem, když jsem na ní ucítil pohled a ona se usmála.

Když jsme stáli před dveřmi, trochu jsem se bál vstoupit. Bál jsem se, jak moc bude Blaine potlučenej. Vybavil jsem si jeho tvář první den, kdy jsem ho uviděl...
Oříškové oči, černé, kudrnaté vlasy. Symetrická tvář s nejdokonalejším úsměvem.




Když sestra otevřela dveře do Blainova pokoje, zhluboka jsem se nadechl a vstoupil. Měl rožnutou jen malou lampičku na stolečku. Sestra se na mě povzbudivě usmála a ještě než za sebou zavřela dveře, nezapoměla dodat ... "půl hodiny!" a s úsměvem odešla.
Pomalu jsem přišel až k Blaineovi. Měl zavřené oči, takže jsem nevěděl, jestli spí.
"Ohh můj bože... " povzdychl jsem, když jsem došel až k němu. Na hlavě holé místo, kde měl čtyři stehy. Na spodní čelisti měl modřiny stejně jako na ramenách a na pažích. Bylo mi z toho do breku. Posadil jsem se na postel a chytil Blainea za ruku. "Co jsi to zase prováděl Blaine.." zašeptal jsem mu do dlaně. "Chtěl jsem, abychom byli zase šťastní.." odpověděl tiše Blaine a já se na něj s trhnutím podíval. "Myslel jsem, že spíš.." řekl jsem a usmál se.
"Chtěl jsem, ale pak jsem tě uslyšel." řekl a usmál se, ale bylo vidět, že ho nejspíše bolí čelist, kterou měl téměř celou modrou. "Proč jsi se popral.." zeptal jsem se ho a pohladil ho po jeho tváři. "Přesně si to nepamatuji, jen vím, že jsem došel k Sebastianovi. Pak si mlhavě vybavuji, že jsem slyšel jak mu prasknul nos, když jsem ho praštil pěstí a pak už nic." řekl a stiskl mou ruku. "Neměl jsi to dělat. Přežili bychom to. Přežili bychom to oba ve zdraví.." řekl jsem a smutně se na něj podíval. "Mě to ale za to stálo Kurte, protože nechci, aby náš vztah přežíval. Já chci žít. Žít svůj život s tebou" Řekl a upravil mi pramínek, který mi zasahoval do obličeje.
Když to řekl, oči se mi zalily slzami. "Blaine.." řekl se a opatrně ho objal. Když jsem se na něj podíval viděl a viděl jeho šťastný výraz i přesto, že leží v nemocnici s otřesem mozku, čtyřma stehama na hlavě a nalomeným žebrem. "Ty jsi vážně citlivka Kurte.." řekl a se smíchem mi setřel slzu z tváře. "Pojď ke mně.." řekl a posunul se na kraj postele. "Ať si užijeme tu necelou půlhodinku co máš."



Opatrně jsem si lehnul vedle něj a on mě začal vískat ve vlasech. Miloval jsem to. Úplně jsem zapoměl, že ležíme v nemocnici. Povídali jsme si o všem, co jsme si nestihli říct za poslední tři dny. Najednou se ale ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje vešla sestřička. "Kurte, už musíte zpátky.." ... řekla a usmála se. "Jestli bude zítra Blaineovi lépe, možná bychom vás mohli dát na společný pokoj, pokud byste oba souhlasili. Podíval jsem se na Blainea a ten kývnul na sestru. "A nešlo by to ještě dnes?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.
"Dnes už ne, musí o tom vědět lékař. Ale když teď půjdeš k sobě Kurte, tak hned jak se ráno oba vzbudíte, domluvím to s doktorem a pak vás dáme na společný pokoj. Víc pro vás udělat nemůžu." Vstal jsem a naposled stiskl Blaineovi ruku. "Dobrou noc.." řekl jsem a ve dveřích jsem mu poslal vzdušný polibek. "Kurte, miluji tě.." řekl a s úsměvem zavřel oči.

Ten večer jsem zase po dlouhé době usínal s pocitem, že jsem někým milován.


Nikola


PS: za jakékoliv hodnocení, připomínky, nebo povzbuzení budu ráda. Děkuji Vám všem, kteří čtete můj příběh ;)))
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama